Ukolébavka dělnická.
Spi, můj hochu, potem zrosený,
než ti zazpívají řemeny,
než ti kladiva v sen zabuší,
než tě nářek strojů ohluší.
Spi, mé dítě, tichým rajským snem
než se staneš práce otrokem –
spi jak děti příštích pánů tvých
v peřinkách spí hebkých, krajkových.
Spi, můj synu malý, rozmilý,
ať se vyspíš tvrdě do síly,
ať ty těžké vzmachy kladivy
tebe i tvé děti uživí.
Spi, synáčku, však ti pro život
v srdci rozkvete mé lásky hod,
abys byl s ním přece šťastnějším,
než-li ten, kdo bude pánem tvým.
Růžena Jesenská.
11
Blaničtí rytíři.
O Filipojakubské noci sešli se u Blaníka tři druhové: básník – učenec, advokát – politik a uzenář – domácí pán; šli prosit sv. Václava, aby už šel na pomoc, že už to v České zemi nemohou vydržet.
Přišel tam také vandrovní, kovářský chasník, vyspat se v mechu, ale oni ho k sobě nepřipustili, že neměl representaci. Najednou přijel jakýsi rytíř, povídá: – Potřebuji koně kovat, kdo by mi to popravil? Oni se smáli, ale kovář povídá, že to zná, tož šel s ním. – O půlnoci skála se otevře, veliké sklepení, plno koní, rytířů, zlata a aksamitu, a na trůně spí sv. Václav. Ozval se roh, sv. Václav vstana, praví: – Je už čas? Naši tři druhové hned předstoupili, bolesti svoje sdělovali, prosili o pomoc. – Zatím přišel ten rytíř s tím kovářem, povídá: – Pane, dobře nám koně okoval, a ke kovářovi: – Žádej, co si přeješ! Ale kovář povídá: – Práci mám, mzdu jsem dostal, pomoci nepotřebuji. Ale až bude o práci zle a půjde o náš život, přijdu a poprosím. Svatý Václav kynul rukou k našim druhům a pravil: – Až ten člověk o pomoc požádá, rozptýlím nepřátely jeho jako plevy.
Zahučel hrom, skála se zavřela, a naši druhové stáli tu v dešti, bez světla, bez rady. Ale kovář jim povídá: – Nic se nebojte, já jsem tu doma, já vás povedu – a tak je šťastně vyvedl z temného lesa ven.
Václav Říha.
– – –
Vzpomínka.
Třicátý rok zapadl do nekonečných hlubin věčnosti ode chvíle, kdy navštívil mne sazeč písma Václav Petr, jeden z prvních organisatorů dělnictva pražského, aby mne pozval do velkého shromáždění dělnictva do sálu „Na Slovanech“. Zřizoval se tehdy konsumní spolek „Oul“. Petr vyhledával horlivě stoupence dělnictva ve všech vrstvách obyvatelstva, zejména pak snažil se zajistiti pro novou organisaci dělnictva naši publicistiku.
Stihl mne právě v nejlepší míře. Seděl u mně někdejší druh z mladosti Václav Šolc, jenž mi donesl výtisk svých „Prvosenek“ tehdy právě vydaných. Vypravoval, že mohl vydati básně své jen štědrostí Eleonory hraběnky Kounicové. Petr s vřelým účastenstvím poslouchal Šolcovo velebení vlastenecké aristokratky a zvolal. „Kéž by nám takových šlechtičen nebe více dopřálo, to by se v „Oulu“ rojilo!“ Zanechav pozvání na mém stolku chvátal Petr za svým posláním.
Básně Šolcovy jsem již většinou znal z „Obrazů života“, „Rodinné kroniky“ a „Boleslavana“, některé také z rukopisů, i převracím listy a pohřeším ve sbírce báseň jižto mi byl Šolc krátce před tím jako novinku předčítal. Měla nadpis „O ruce mozolné“ a líbila se mi velmi pro svou pěknou formu i pro svou časovost.
„Proč jsi zde tu báseň vynechal?“ táži se.
„Napsal jsem ji, když už tato knížka byla vysázena a nechtěl jsem už tiskárnu omeškávat,“ odpověděl Šolc.
„Hleď, ta by se právě hodila do dělnické schůze,“ pravím.
Šolc mlčky vyňal svůj zápisník a jal se báseň opísovat. Měl ji v zápisníku tužkou napsánu. „Zde jest,“ pravil, „můžeš ji v neděli dělníkům přednést.“
„Nechtěl bys to učinit sám?“
„Nebudu v neděli zde, chci se podívat k matce do Sobotky.“ Odešel.
V pohnutí pročítal jsem znova, nikoli bez rozechvění, Šolcovy horoucí verše:
Mozolná ruko, tvrdá jako kámen,
jenž v nitru skrývá jasný jisker plamen,
ty hradbo skalná, co již od pravěku
vzdoruješ válek bouravému vzteku,
a ač v tvém stínu kvetou luhy, role,
ty k nebi zvedáš přec jen větve holé –
ty čarný prute, ve pravici Pána –
mozolná ruko budiž zulíbána.
Nemýlil jsem se, báseň učinila u posluchačstva „na Slovanech“ mocný dojem.
„Oul“ vznikl a zanikl, základ prý byl pochybený, organisace nedostatečná. Někteří účastníci prý byli příliš praktičtí, jiní zase příliš ideální a tudíž budova celé organisace sesula se dříve než se dostala pod bezpečnou střechu. Organisovalo se opět a opět s větším či menším zdarem, mínění o dosažení ušlechtilých cílů se různila, jen o tom nebylo sporu, že dělnictvo české má své vlastenecké, národní povinnosti. Tu však z nenadání importováno k nám cizinecké heslo o mezinárodnosti či správně řečeno o beznárodnosti dělnictva a heslo dospělo nedávno až ke hnusnému křiku pouličnímu z českých úst: „Hanba národovcům!“
To proto, že poctivý dělník český nechce zapřít svých povinností vlasteneckých, svého příslušenství k národu, jenž pracně se domáhá uzákoněného, avšak neprováděného rovného práva – to proto, že poctivý český dělník je přesvědčen, že u nás o mezinárodnosti dělnické nemůže býti řeči, pokud napsané slovo o tomto rovném právu nebude skutkem i že ta mozolná ruka dělníkova kromě chleba musí svorně s národem celým dobývati i rovné právo národní.
I volám s pěvcem Šolcem dávno zesnulým k té ruce mozolné:
Tys i můj národ nešťastný a padlý,
když do hrobu jej hrobaři už kladli,
vyrvala silou křečovitou slední
a k jasnému jej vynesla zas ke dni.
A když mu časem srdce zakrvácí,
ty rány hojíš tichou, pilnou prací,
ač při tom sama’s na krev rozedrána –
mozolná ruko budiž zulíbána.
Víte již, proč se mi Šolcova píseň „O ruce mozolné“ již před třiceti lety zalíbila? Proč mocný dojem na tehdejší shromáždění dělnictva „na Slovanech“ učinila?
O, zůstaň s námi, ty ruko mozolná, pomáhej národu vítězit!
J. L. Turnovský.
– – –
Pecky.
Sebrali se stromu ovoce a za nepatrný peníz prodali je do ciziny, aby zde posloužilo cizí, bohaté laskomině. Jádra plodů – záruka příštích pokolení – zanikla na velkoměstských smetištích. Jediný plod ukrytý v listí zůstal nepovšimnut, dozrál, spadl odumíraje životu; ale zůstavil jádro v pevném krunýři. Déšť přeléval se přes ně, aby je vyplavil, slunce je pálilo vysušujíc je ohromností své kosmické práce, přistěhovalí červi pokoušeli se o ně. Odolal krunýř, a když příští jaro zadýchlo teple do vzduchu, odu-
12
mřel i on, aby uvolnilo se semeni, a aby kliček jeho vniknouti mohl do rodné žirné půdy, zkypřené tělem mateřským, na níž se tam chtivě zachycoval mladý nadějný život.
Semena lidská dozrávají každým rokem, půda jest zkypřena dávno a dávno – potem a krví. Jsou pevny krunýře našich hrudí – jsou pevny všechny, abychom do hodiny své smrti uhájili símě nových životů v domácí prsti?
F. S. Holeček.
– – –
!
Jaro. Les vábí, vzduch voní, slunce se usmívá. V rokli hvízdá si kos několik svých dobře nacvičených flétnových tónů, z protější stráně protahuje drozd svoje rozmanité popěvky, jako by hrál na violu; mezi to jako smyčce a zvonky mísí se šveholení skřivánků, strnadů, čermáků, pěnkav a špačků.
Od kovárny duní perlík, u potoka mezi sasankami a petrklíči brouzdá se několik malých vlasáčů a košiláčů; na louce uhrabují dvě dívky v pestrých suknicích a ustavičně se něčemu smějí.
Na horách bělá se ještě sníh, ale tady dole nastal již onen tajemný, pohádkový souzvuk tepla, světla a barev. Každý tvor od mšice a mravenečka až po bujné hříbě pociťuje jakousi nevyslovitelnou touhu, kouzelné chvění. –
Život, život! –
Stál jsem na louce u silnice. Po cestě přibelhal se stařec. Se smeknutou čepicí stanul přede mnou, nastavuje lysou lebku palčivému slunci.
„Já bych jich prosil“, začal po chvíli rozpačitě, „aby mně napsali žádost na pana K... Já tam dělám, vědí, a teď jsem v takový bídě a nouzi –! Jest-li věřej, už jsme kolik dní kale nejedli, nemám ani stotinu“.
Dotazoval jsem se ho po obsahu žádosti a znamenal jsem si, řka, aby si pro žádost přišel k večeru.
„Josef Antoš, 1848. rozený, tkadlec. Žena mně stůně klempíruje s očima, je skoro dočista slepá, ale ona přec vypere a udělá všecko tak po makmu, jenže mně nemůže nasoukat a děti jsou malý. – Teď jsem měl takový kus – špatná příze – nevyďál jsem ani zlatku za tejden, a dělám, co můžu. Když já taky trochu marodím!“
Odmlčel se, zakašlal suše a zadíval se na kostelní věž, jež trčela proti jasné obloze.
„Na sebe nemám než tyhle hadry, ani do kostela nemůžu. – Mně je tak zle, že to nikomu vypovědít nemůžu. Kdyby člověk – no musel by si zoufat, ale co by to bylo platný!“
Vrásčitou, bledou tváří chuďasovou přeletěl stín nevýslovného smutku. Vypadal jako sedmdesátník nad hrobem. –
V tom jel kolem kočár. Pán v kočáru, patrně obchodní cestující, podíval se po nás zběžně. Stařec uctivě pozdravil, ale pán mu sotva odpověděl. Odhodil nevrle polovici britanika do prachu na silnici a zadíval se na děvčata na louce. Ohlédnul se ještě jednou po nich znalecky a labužnicky a prohlédnuv je od paty ku hlavě, usmál se.
Jedna z dívek udělala prstem na nosu oblouček a obě se smály, až se ohýbaly.
Stařec odešel zvolna k domovu.
Ptáci zpívali dál a při zmatené směsi zvuků třásl se nad polem teplý vzduch.
Život, život!
Jos. Šír.
– – –
Odpočinek na dráze.
Cizinec sestoupil s vagonu, když vlak zastavil, a už se tam nevrátil. Zůstal. Meta jeho byla jiná. Bylo mu čekati dvě hodiny.
Procházel se po peroně, pak odbočil na druhou stranu.
Stály tam vozy, jiné – pohaněny reservkou, právě dojely a do stojících vrazily. Zřízenec podlezl a sepjal vagony řetězem. Píšťala zatřásla vzduchem, reservka, hlučně oddechujíc, odsupěla i s vozy trochu dále.
A hlasy zřízencův ustavičně zněly, a lomoz trval dále.
Cizinec omlouvaje se, zastavil dozorce.
„Prosím, pane, kdy odjede odsud poslední vlak?“
„Ve dvanáct hodin v noci.“
„Pak bude pokoj?“
„Ne, v jednu vyjíždí nový.“
„A kdy bude odpočinek?“
„Odpočinek? zde jej neznáme.“
„A nedělní klid –?“
„Na dráze to není.“
„Jak zpátečnické!“
„Ba ne – zde to prostě není možno.“
„Nevěřím! Pokuste se o reformu. Vše se mění. Doufám v úspěch! Nuže, tedy, kdy – řekněte mi, kdy asi bude odpočinek na dráze?“
A dozorce, spěchaje na druhou stranu, odvětil: „Nikdy“.
Irma Geisslova.
– – –