Závist.
Hoch mladý, hezký, – šestnáct je mu let, –
a říkají mu: „Ceká„Čeká na tě svět,
nebudeš v potu dobývat si chleba,
máš všechno, čeho ku vzdělání třeba.
Hleď, kterak mrznou v pusté ulici
stejného stáří s tebou mladíci!
Ubozí! Pro ně knih a školy není,
jsou k bídě, k nouzi předem odsouzeni.
Ty nemáš poznat její hroznou tíž,
ty budeš šťastný! uč se!“ – Věřil již
a učil se, pil z jasných zdrojů vědy,
ve školách prvním byl ten hošík bledý.
Do noci sedá v knihy zahloubán,
až projde školy, bude z něho pán
a bude šťastný! – všichni mu tak praví, –
dojista bude, – vydrží-li zdraví!
Od knihy vstane zmořen, unaven,
v ulici pustou hledí z okna ven.
A vidí tam ty hochy chudé,
ti neučí se. – Myslí: co z nich bude?
A lituje jich, útrpností jat,
jsou bosi v zimě, lehký mají šat
a lelkujíce mrazem jen se chvějí
a přece – vida! – přece dovádějí!
Jdou děvčátka, – to ještě děti jsou,
však s koketností ženám vrozenou
už vlasy češou, pentličkami strojí
a vypínají postavičku svoji.
A hoši hbitě už se vrhli k nim,
zní ulice teď smíchem divokým,
a s dívčinami honí se a perou
a hubičky jim beze studu berou.
Hoch bledý vážně hledí s okénka
a podivná v něm vznikla myšlenka:
hned mezi ně by zaskočit chtěl letem!
Ze srdce věru závidí těm dětem!
Jim patří dnešek. – což to není dost?
A jemu? slíbena prý budoucnost!
Ach, ti tam věru že jsou šťastnějšími,
hned chtěl by měnit s nimi!
A do náruče lapit chtěl by sám
tu černovlasou uličnici tam! – –
Ne, nesmí, nesmí! – Marně čas tu ztrácí!
S povzdechem sedá opět ku své práci.
K. Leger.
– – –
Vzpomínka ze starých dob.
Hlavním nezdarem odpůrců všeho českého bylo – bohudík – že nepodařilo se jim vyhladiti zúplna českou knihu z vesnických chatrčí a ze starobylých sídel někdejších pánů českých. Tehdy když se již i samo pevné stavení hradní do daleka vyznačovalo dlouholetou opuštěností, kdy již cizáckým majitelům nestálo ani za to, aby vydržovali tamtéž shrbeného klíčníka, ponechávajíce jako zúmyslně i vnitrní zařízení rušivé zkáze, zabloudil úkradmo jako stín v síně, číšící chladem, z vůkolí vždy některý z obyvatel a žasna nad rozmýkanými jednotlivostmi, začal maně se tu prohrabovati. Nezřídka někde v skrytě přišel na pevně vázanou knihu českou – zanesl ji ostražitě do sednice ve vsi a jenom v podvečeru, či dokonce v noci při olejové lampičce nebo louči v krbu praskající, nahlížel do listů, tajících zkazky o slavných někdy dobách tohoto našeho království.
A leckterý ten stařík pokyvuje nad těmi zprávami hlavou docela zbělenou a úzkými pruhy rtů proklouzávají jemu slova: „Ba, bývalo tady u nás v Čechách před lety jinak!“ Bývalo... Což by vyprávěti dovedly oprýskané ty zdě hradní, z části již sesuté dnes síně, kde setkávali se vespolek nejpřednější naši pánové čeští, kde hrdě neslo se ku klenbám slovo, znějící českým hovorem, kde řinčely pochvy těch, jichž jméno již samotno bývalo postrachem nepřátel. Téměř o všechovšechno dnes nás již oloupili, sotva že tak holého života nám popřáli, jen z toho vědomí by v úplném nevolnictví vězíce, za bídný groš k uhájení jiskry životní jim podmanitelům se dřeli do úpadu. I děti hledí nám odciziti mluvě mateřské, ženouce je do škol, kde chuděrky sotva slova chápou, vtloukajíce jim v mladé hlavy naučení, že musí opovrhovati tou řečí, kterou matka jejich mluví – a jen tak že stanou se pány – kteří mohli by pak směle po sprostých, ničemu nerozumějících vlastních rodičích plvati!.. Ach, Všemohoucí sám to milostivě naprav –
Zatím léta přeletěla nad českým královstvím, léta dlouhá – léta nejbídnější poroby. Ale chvíle znovu vzkříšení, doba probuzení ohlašovala se rok od roku neodbytněji...
Konečně již právem mohlo se našim nepřátelům poukázati k tomu, že nás před zaplavujícím cizáctvím zachránila – česká kniha! Ano, dobrá česká kniha vykonala mnohé zázraky mezi již již tonoucími a o znovuvzkříšení našeho národa pochybujícími povahami; přesvědčující, ryzí pravda nastíněná v historických obrazech rozehřála krev v žilách dřímajícího lidu, že hrději povznesl hlavu a upřeněji se podíval na smělce, hanobícího slavné předky a praotce jeho. Pilným čtením dějin českých vzpružena tak mocně láska k vlasti že s jarním probuzením za májového jitra, vycházeli naši otcové, ano vycházeli jsmajsme i my do kraje, majíce na paměti určitý cíl: návštěvu toho či onoho starého hradu. Kolik se tu vzájemně vyměnilo myšlének, toužících, by zazářily nad krajinami našimi někdejší zlaté časy spokojenosti, kdy v rozvalinách teď se nacházející hrady české, hrdě vévodily celému okolí...
Příval myšlének všesvětových, beznárodních dnes hledí udupati každinkou jiskru pravého vědomí vlasteneckého, chce přimknouti nás vítězně k triumfálnímu vozu očividných nepřátel, kteří jen dychtí po tom, aby pokochati se mohli pohledem na šíje naše skloněné – a nás pak vyssávše, odkopli konečně co nepotřebnou chamraď...
Tu právě doba nejrozhodnější se přiblížila, abychom pamětlivi jsouce slavných činů našich otců, zvolali svorně: nedáme se!
Fr. de P. Blažka.
15
Vzpomínka na 1. května roku 1890.
„Prvního května budeme manifestovati pro požadavky své!“ rozlehlo se poprvé před osmi léty v řadách dělnictva sociálně demokratického.
A heslo to jako divoký vichr letělo z měst do městeček a všude nabývalo ohlasu.
Ano i tam, kde o zásadách a cílech strany soc. demokratické dělnictvo nemělo pochopení, chystalo se ku oslavě prvního května.
Ostatní lid s klidem sledoval přípravy ty. Jedině židovští kapitalisté hleděli s nedůvěrou ku dni tomu.
A zvláště v městečku L. chvěli se židé před 1. květnem hrůzou.
„Dělníci vyrabují nás!“ „Proletariát zbaví nás majetku „těžce“ nabytého!“ úzkostlivě mezi sebou hovořili.
A když z první hrůzy poněkud se vybavili, svolali předáci židovskou obec, aby poradila se o opatřeních, kterými očekávaná záhuba by se dala odvrátiti.
Po dlouhé poradě konečně usneseno vyzvati městskou radu, aby ustavila národní gardu z hasičů, veteránů, bratrstva a členů městské rady, kteří měli se státi vůdci.
Usnesení to zvláštní deputací předneseno městské radě, která je přijala za své a ihned přikročila k organisaci gardy.
Zajímavé bylo podívání na obranu židovského kapitálu v L.
Klacky, lovecké pušky, bambitky a revolvery byly zbraní gardy, která již 29. dubna zahájila činnost svoji.
Hlavní stan její byl v radnici, odkud vysílány silné hlídky, aby hájily vchody do města. Na most přes řeku O. vedoucí postavena hlídka nejsilnější.
Ve dne služba gardy nebyla nijak obtížnou. Hůře bylo v dlouhých nocích. Nuda, nevystihlá nuda tísnila statečné gardisty, kteří chtíce ji zaplašiti, žádali, aby městská rada darovala jim pivo.
Žádosti té vyhověno a gardisté pivem budili rekovnost svoji tak, až stěží jen se na nohou udržeti mohli.
Ze dne 30. dubna na 1. květen nadešla obrancům „vlasti“ noc hrůzy. Poplašné zprávy o příchodu dělnických legionů budily rozechvění mezi gardisty.
Než ani židé nebyli té noci klidni. V zimničném chvatu odnášeli peníze, skvosty ano i zboží z obchodů svých do sklepů a z rána na 1. května tam s celými rodinami se ukryli...
K deváté hodině oznámeno generálnímu štábu gardy, že od vesnice Ch. blíží se asi 5000 dělníků.
Správa ta působila jako blesk. Hlídky strachem jaty utíkaly do radnice a hlavní štáb zároveň s ostatními po krátké poradě ukryl se ve sklepě a vězení radnice v L.
I židům do sklepů oznámeno hrozná zpráva ta, která mezi nimi vyvolala pravý zmatek, pláč a kvílení.
Otcové rodin loučili se tklivě se ženami a dětmi, neboť očekávali, že dělnictvo všechny židy pobije.
Zatím do Prahy telegrafováno pro vojsko...
Vojsko ovšem nepřišlo a nepřišlo ani obávané dělnictvo.
Den míjel klidně, minula i noc klidně a druhého dne vybavovali se ustrašení židé a gardisté z hrůzy.
S ostychem opouštěla pak městská garda a za ní hasiči, veteráni a bratrstvo skrýše své, s ostychem ze sklepů vycházely rodiny židovské do příbytků netknutých a pomalu zaveden pořádek všude...
Upřímnému výsměchu „stateční“ židé a gardisté ovšem neušli. A posud ještě musí snášeti „hrdinové“ z prvního května r. 1890 mnohou pernou poznámku o rozmarných přípravách ku odražení dělnických pluků, které do městečka L. se nedostavily...
* *
*
Od té doby ovšem změnily se poměry v L. tak, že by dnes židé tamní nijakých opatření proti socialní demokracii nečinili. Jsou se sociální demokracií sbratřeni a její nejlepšími přátely.
Inu, časy se mění! A změna jeví se i v tom směru, že dnes oslavují první květen národní socialisté, jichž pluky rostou a porostou, a jistě jest doba nedaleká, v níž všechno dělnictvo pod praporem národní organisace bude pevně státi.
Ve Slovanské Praze, dne 15. dubna 1898.
Emanuel J. Hrubý.
– – –
Vzpomínka.....
Vzpomínám prvých bojovníků naší věci i naší strany. Pracováno svorně – s chutí – s nadšením – z lásky pro dobro strany – pro uskutečnění snah a tužeb národních i sociálních...
Prvý rok ukončen – boj započatý musí jíti však dál a dál v zápase za velikou Myšlénkou Naší prospěti Lidu a Vlasti.
Vzpomínám prvých spolubojovníků – kteří boj započali – vzpomínám oněch bojovníků – kteří titanský boj náš provedou do krajnosti – boj za právo a pravdu lidu našeho – nezkaženého a nepodajného. – Otčiny zlaté.
Vzpomínám těch – jichž těžká, mozolná ruka kladiva více nezdvíhá – vzpomínám těch – jimž umlčený tlukot srdce nedopřál déle býti mezi námi – a při tom vzpomínaje mrtvých – vzpomínkou jsem u těch, jež klnou Otčině – své Pramáteři – nevědouce proč.
V Životě svém jdeme všickni dále a dále – vzpomínajíce Oněch – jež první vypustí z úst Slova že na celé Zemi zavládlo Štěstí, Mír, Spokojenost. Staří bojovníci odcházejí – noví přicházejí. Běh Života jde neustále dál a dále, porážeje vše, co v cestě překáží – poráží i stáří......
Josef Václav Klečák.
E: pk; 2006
16