IV.
DAL JSI MI RŮŽI.
Taková sladce se chvějící,
měkká, polorozvitá, bleděčervená růže.
Ležela jsem nahá a oddávala jsem se té růži.
Celé mé tělo zlíbala.
Všemi lupeny přissála se k mému ňadru
a dýchala.
A chvěla se – snad jen, jak moje srdce tlouklo.
A na bok mi padla, stulila se v záhyb nohy
a líbala dlouze, sladce.
Žádný milenec tak nezlíbá, jako ta růže.
Líbala nevědoucí, neznající,
nepoznávající,
bleděčervená, jako zář ohně,
vonná, měkká, plápolající, jako plamen,
dýchnu-li naň tichounce.
Vlíbala v moje tělo svoji vůni
a rozvila se zcela.
Pak jsi ty přišel.
A tvoje rety šly po stopách růže po mém těle.
Růže ležela v mých dlaních
a obě jsme se chvěly za tvých polibků.
A pak, když položil jsi se v moje lokty a na moje tělo,
ty, hořící také plamenem, ale jiným, než růže,
13
protože ty víš, tys poznal,
přinesl jsi mi pocely své růže.
Tvoje rety chvěly se a voněly jako ona na mých ústech.
Miláčku, vzpomněla jsem si na ony růže,
které dal jsi mi před šesti lety skoro v týž večer.
Odešel jsi, ležely na mých ňadrech,
na mých panenských ještě ňadrech,
a zdálo se mi, usnuvší, že říkáš:
jak jsou krásné moje rudé růže
na tvých bílých ňadrech.
Miláčku – šest let.
Jak jsme bloudívali za těch šest let...
A jak jsme bývali smutni...
i šťastni nekonečně...
A dnes zas, jako tehdy, růže na mých ňadrech...
Jak je život krásný a sladký – viď!
14