VII.
PÍSEŇ ŽENY.
Kolem mne šumí klasy.
Proudy světla i tepla splývají po nich,
vysoušejí stébla a dávají zráti zrnům.
A země puká u kořenů.
Poslední lupeny planých máků padají.
Na obzoru chochol kouře a par zrazuje město.
Od stromu ke stromu,
od klasu ke klasu,
od obzoru k obzoru napjata je struna.
A žár sluneční hraje na ní píseň,
píseň o jediném, převysokém tonu.
Je to píseň zrání nadšená a tichá,
vítězná, sladká a pokorná.
Živote-otče, vím, vím, vím...
je tu, ve mně, žiju, zraju jím –
moje dítě!
Za krátko zdvihne moje útlé boky
a pohne se.
Roste, žije ve mně moje dítě.
Dítě sladkých chvil, tisícerých letmých pohledů,
zachvění prstů v horké dlani,
pocelů, při nichž rety hoří rudým plamenem,
a objetí, při nichž celý svět hoří bílým žárem.
18
Kdo z těch, kteří mne milovali, dal mi moje dítě?
Živote-otče, ať je tak sladké,
jako ti všichni, kteří dávali mi lásku,
ať je tak odvážné, jako jejich matka,
ať je tak vítězící, pokorné, nadšené a tiché,
jako ta píseň o jediném, vysokém tonu,
kterou zpívá zrání.
19