XIV.
CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.
Všecky bolesti lidské jsem viděla,
všechny chápala, všemi byla rozbolavěna.
Vše, čím lidé se radují, jsem poznala:
umění všechna, moudrosti různé, práci.
A potom s vámi, drahé, dětské ruce,
s vámi, božsky krásná mladá těla,
s vámi, oči, zpívající píseň slunce, květů, lásky,
zašla jsem daleko ode všeho, čím lidé žijí.
Do polí, zelenajících se osením,
harašících těžkými, voňavými klasy.
Do lesů, šumících a bzučících píseň samoty,
na vrchy, přes které vítr letí.
Do vřesovišť, zvučících zvonivě včelami,
a vonících medem, zářících těžkou červení.
Do luk, smějících se tisíci květů,
pokosených, dýchajících smyslně senem,
i rozkvetlých znovu ocúny zralých vášní.
Bloudím, bloudím, bloudím,
a skoro se mi z těžka dýchá vůněmi.
Vím, že svět dále žije svými radostmi i bolestmi –
jsou daleko, jsem jim velmi odcizena.
Jsem bytostí, rozezpívanou nekonečnou písní,
29
jako tvor, který ráno vylétá k slunci ze své nepěkné kukly,
po celý den víří v jeho světle, bzuče si neslyšně,
a večer po tisícerém vášnivém objetí klesá na hladinu.
Zrát bude moje láska k vám,
pole, luka, lesy, hory, ptáci, vřesy, ocúny,
a k tobětobě, slunce, slunce, slunce,
a k vám, teplé oči, hravé ruce, božsky krásná mladá těla...
nebude bez smyslu kroužení na slunci,
ani moje nekonečná píseň
o lásce.
A tolik jenom ukládám si jako brázdu na svém poli:
trochu hlasitěji zpívat, aby i jiní uslyšeli,
aby i lidé z pošmurného, chladného světa probudili se
a vyšli hledat to, co mně je takovou rozkoší,
takovým požehnáním.
30