XVII. VE TMĚ.

Lila B. Nováková

XVII.
VE TMĚ.
Ty se děsíš. Řekl jsi: neumím brát ani dávat. CtělaChtěla bych tě tomu naučit. Vím, jsi smuten, jsi sláb. A řekl jsi, že toužíváš po pohlazení, po doteku ruky ženské, po teple, po pouhém jen teple ženského těla. Hleď, jsem tu, vedle tebe. Moje ruce chvějí se touhou obejmout tvoje skráně, moje tělo je šťastno svým teplem – hleď, tu jsem, vedle tebe. Že je tma? – pročProč si to říkáš? Proč to říkáš tak zděšeně a beznadějně? Líbám ti ruce a zdá se mi, že plaménky přeskakují v ně s mých retů. Nevidíš ty plaménky? Tak strašně ti bije krev ve spánky, cítím to ve své skránískráni, o kterou se opíráš. Co je ti, co se v tobě děje? Chtěla bych na chvilenku jen vidět do tvojí duše. Povídej mi, čeho se hrozíš. 35 Jak to mluvíš? – Kam jsem to došel? Co se to se mnou děje? Jak je to možno? – Miláčku, ty se mne děsíš, viď. Ty se děsíš doteku ženské ruky, děsíš se tepla ženského těla. Proč? Je tma – a přece vidím hrůzu ve tvých dětských očích. Proč mi říkáš: Víš, co jsem chtěl, když jsem tě líbal? Chtěl jsem tvoje tělo. Odpusť! Ty se mne ani nehrozíš? Ty se tomu nedivíš? – Miláčku, věděla jsem to, vím to. Čekala jsem na tebe. Proto jsem přišla, že jsem to věděla, že tobě je toho velice, velice třeba. Vím, jak je ti smutno, vím, jak je ti úzko. Tma? Miláčku, nehleď ve tmu. Zlíbám tvoje zavřené oči a rozžehnu jim plameny. Pojď, skryju tvou hrůzu na svých ňadrech. Pojď... Chtěla bych tvou bytostí v kořenech zachvět 36 a opít ji svým opojením, a rozžhavit ji svým žárem a ukonejšit ji svým klidem. Pojď... – – – – – – Ano – – Tma je – – – Je tma. A krev ti stále stejně úzkostně bije. Proč neumíš brát ani dávat? Proč máš tmu v duši? – – – – – – Myslím, že tvojí úzkosti nepřemohu. 37

Básně v knize Květy odlehlého údolí: