NEODESLANÝ LIST DVACETILETÉ SENTIMENTALKY.
Můj příteli,
(ó, dovolte, bych tak
vás zvala aspoň v tomto dopise,
jejž zaslat chci – zda zašlu opravdu?)
Můj příteli, já chtěla bych vám psát
dnes o všem, co po celý život můj
mou chorou duší hrozně zmítalo,
čím od dětství jsem kdysi trpěla.
To chtěla bych vám všechno povědět.
Snad zeptáte se v duchu rozmrzen,
proč jenom právě vám se zpovídám,
a jaké právo k tomu asi mám?
Ó, dovolte mi pevně uvěřit,
61
a třeba jen na onen krátký čas,
kdy řádky tyto v noci budu psát,
že opravdu vy mým jste přítelem!
A pakli ano, – nuž, pak právo mám,
a nejen právo, svatou povinnost!
Vždyť hle, toť právě cenou přátelství,
že jím se uvolňují okovy,
jež tíží duši, ústa svírají.
A jiného-li nemá významu
ta zpověď moje pro vás, bláhová,
než zajímavá psychologiepsychologie,
byť duše cizí, zcela lhostejné –
tož přece laskavě ji pročtěte!
Však já chci pevně po celý ten čas,
kdy psáti budu, věřit v srdci svém,
že zpovídám se svému příteli.
Vy jednou děl jste s tvrdým úsměvem,
„že nějak elegickou zdám se dnes“.
Snad řeknete to povýšeněji,
list tento přečta. Budiž, rcete tak,
však vězte: pakli duše strádáním
tak zatvrdne, že necítí juž víc,
ta šťastnější, než ona, jejíž bol
se jednou změní v elegický cit,
jejž tiše nosí v duše úkrytu!
A trpí-li kdo, hoden soucitu.
A velkým, kdo zná ctít i malý bol,
neb malý bol je velkým slabému,
a že jsi silen – tvá to zásluha?
62
Snad tedy budu elegickou zas,
a možno, že i sentimentalní.
Vám se vším svěřím se, – a prosím jen,
to přátelství, jemuž se svěřuji,
i potom na dál zachovejte mi.
– – – – – – – – – –
Že trudným byl můj život, víte již
a víte též, jak já jsem trpěla
tím bojem o chléb, denním strádáním.
A kdož to ví, co v duši leželo,
co s naivností děcka tvrdilo,
že chci-li nepodjatě jíti v před
za cílem svým, já stejně musím vždy
i ignorovat apatii těch,
kdož nade mnou, i obdiv sourodých,
i nenávist a utrhání všech,
jimž luza říká se. To dávno již,
a věru skoro snem – tak jako to:
než urážky a křivdy osobní
se hlouběj mají dotknout všechny ty,
jež učiněny duším nejdražším,
a zločinem že ze všech nejhorším,
když někdo sklame naši důvěru.
To bylo v době, kdy jsem nosila,
jak myslíte, že tomu dosud jest,
své celé lidstvo v srdci hluboko
a jeho trpěla jsem strádáním.
To dávno již, let tomu víc, než pět.
A později, když duše poznala,
že kolem prázdno, cizincem že zde,
63
pak sentimentálně jsem říkala,
že nešťasten, kdo nemá co by dal,
však stokrát nešťastnějším že je ten,
kdo nemá komu obětovati.
Však v době té jsem ještě tvrdila,
že největším je světa uměním
a vznešenějším, lepším, čistším všech,
si cílem žítí všeho učinit:
všem utrpením lidským rozumět,
všem bolům světa v srdci ohlas dát,
a dobře žít, ba, hlavně dobře žít.
A ještě pozděj pak jsem poznala,
že dobře žít je snad to nejtěžší,
že učíme se tomu od zrodu,
v sled nad hrobem by možno bylo říc,
že nebylo nám dáno naučit
se nejtěžšímu tomu umění.
Můj příteli, mně bylo šestnáct let –
tu skoro směšno slyšet z takých úst
spleť slov, jež snad by lépe slušela
šedivé hlavě, nakloněné v hrob.
Mně bylo šestnáct – dnes mi dvacet je,
to rozdíl čtyř je roků a mně zdá
se, že ta slova někdo jiný řek‘řek’.
Ó, tehdy též jsem náhle poznala
jakési prázdno, hlucho v nitru svém.
Mně od dětských již, nejútlejších let
bůh scházel ve všech duše představách.
A teprv pak, až zkrachovalo vše,
64
co duši moji touhou plnilo, –
já poznala, že něco chybí mi.
Však hledat boha po všem životě –
ne, nešlo to, on navždy cizím byl
mým duše základům a všemu cítění.
Kdo byl to bůh? Nejvyšší z autorit!
Já byla hrda, věřte, hrda tak,
že vy mou prvou autoritou jste.
V té době nahlédla jsem do duše
a nalezla tam zlomků několik,
z nichž stavěti jsem pilně počala
svou novou náboženství budovu.
Já řekla si: je hmotou všechen duch,
tak jako všechna hmota duchem je.
To zvláštním zdá se věru napohled,
však hleďte, tak jsem usuzovala:
když nemožno, by z hmoty prchlo cos
a ztratilo se kdesi bez stopy,
tak právě duše naše hmotou je,
jež z nejmenších se skládá molekul
(to myšlenek i citů rozličných),
jež uvolněny smrtí, rozpadnou
v prach nehmotný se hmoty duševní,
by v jiných tělech, hmoty skupení
zas v novém dále žily složení.
A trvá každá naše myšlenka,
i hnutí duše naší nejmenší,
i vše to, o čem není ponětí,
co ujde pozornosti obecné.
65
To všechno víří, krouží vesmírem,
a náhodou-li zachytne se kdes,
je duše nové živnou potravou.
Tak – hleďte, – soudím vlastně ještě dnes!
A nad portálem nové budovy
jsem zlatým písmem slova napsala:
Jen zodpovědnost vážná, poctivá
za sebe, jako lidstva jednotku
a láska k sobě, jako člověku,
jest bůh, jejž všichni v srdcích nosíme.
Bůh ten jest částkou naší bytosti,
on v duši naší roste a my jsme
na postupu ke svému zbožnění. –
A tehdy trpěla jsem nejvíc tím,
že hranic nemohla jsem určiti,
v své duši, z odporů jen složené,
pokud to dobro, jež v ní přec snad je,
se jeví pouze shodou náhod všech,
a pokud zásadně já dobrou jsem.
Pak postupem jsem počla milovat
své lidstvo láskou spolutrpící
ne pro dobro, jež jemu upřeno,
však pro trýzeň, jíž neskojeným zlem
vzbuzena žízeň v duši uštvané.
To chaos byl – a věru připouštím,
že významu v něm pro mne nebylo,
a že to bylo plané kvašení.
Však hleďte, mého mládí pomněte,
jemuž vždy cizím zůstávat měl svět
66
se svojí bouří, jejíž děsný hrom
má za svůj úkol čistit těžký vzduch –
a ten se v duši mojí hromadil.
Já žila sama, živořila jen,
a v oněch chvílích, krajně kritických,
se v duši mojí touha vzbudila,
sžíravá touha, zničit sebe zlem.
Po onom zlu jsem s žízní bažila
a hledala je po všech stezkách svých,
je přísně mravným zvouc a vznešeným.
Zas zvláštní zjev. Já, která neznala
zla světa věru ani pouhý stín,
to zlo jsem sobě rázem zvolila
za žití cíl a trpěla jsem tím,
že nemožno mi cele bídnou být.
Po láskách čistých, platonických tak,
že ku hvězdám jsem při nich toužila,
já po muži jsem zasteskla si v ráz.
Jak motýl bažila jsem po květech,
jimž zlovolně bych dala umírat.
Mně zdálo se, že musila bych hned
tu duši spálit, jíž bych dotkla se.
Tak zmítána jsem byla vášněmi
a trpěla, že nelze povědět.
V tu dobu vůbec nemyslila jsem
na bláhové sny svoje dřívější,
a pakli přec jsem někdy procitla
ze šíleného svého blouznění
a pomyslila na své okolí,
67
tu říkala jsem, že už není vin,
a hřešit možno jenom na sobě.
Kde já a všichni jsme zde celky si,
že pouze zájmy dotýkají se,
a pakli kříží – kde tu jakých vin?
Va banque – tak říkala jsem s rozkoší
a žhavou touhou – hráti jen va banque!
A při tom v tichu kdesi šeptalo
cos při haléřích, jimiž hrála jsem:
„Což smíš? Ty nesmíš ani haléři!“
Při všem tom strašném vášní zmítání
já vyčítala si, že nejsem nic.
Nic. Ničím nikomu. Tak prostě bez ceny,
že ani nemůže mne užít svět.
– – – – – –
A ve chvíli té zjevil jste se vy,
dnes nejdražší můj v světě příteli.
Vy prvý tehdy na jevo jste dal,
že přec jsem něčím, duší dychtivou,
vy prvý duše oné projevy
jste se zájmem – smím věřit? – sledoval.
Však žel – já tehdy nerozuměla.
To hříchem mým a já se kaju z něj.
Já milovala jsem vás, příteli,
jak dovede jen mladý srdce žár,
tak ohnivě a s takou bolestí,
tak naivněnaivně, a přece s vášněmi,
jež tehdy vzbudily se poprve
v mé duši s takou silou bezradnou.
68
Kde noci jsou, jež probděla jsem kdys,
ve vašem svíjejíc se náručí?
Kde chvíle jsou, v nichž umírala jsem
pod horkým dechem, který obléval
mne, vášním krutým nedav úkoje?
Kde chvíle jsou, kdy krutá žárlivost
v mých ňadrech duši trpce svírala
při myšlence, že tak mi dalek jste?
Kde chvíle jsou, kdy práce útěchou
mi býti přestávala, když jsem z ní
se vzbouzela ve vašem náručí,
kdy do všedních mi zvuků zazněla
v ráz slova vaše, chaos cizích sfér,
a ledného kdy čela dotkla se
ta žhavá ústa, jejichž polibek
plál na rtech mi za nocí vášní mých?
Tak proti vám jsem těžce hřešila.
A dnes – jak dnes zas jednou klidna jsem,
a šťastna tak, že nelze povědět!
Já chtěla vaše žhavé polibky,
pít chtěla žár jsem vašich objetí,
a zoufala jsem, postrádajíc jich.
A hle, dnes po sté říkám s rozkoší:
Mám přítele! Můj sladký příteli!
To slovo najít bylo touhou mou
kdes potlačenou v duše hlubinách,
a když jsem tehdy vášní sžírána
po vašich žízní mřela objetích,
já cítila, že vše to není to,
69
co pravým duše mojí základem
a nepostrádatelnou oporou.
A hleďte, příteli, co stát se musilo,
bych k tomu jednou přišla poznání.
Jak všední bude historie má!
Ta probrána je asi stokráte
v románech denních, kterých nečtete.
A přec – tím všedním, malicherným snad,
co asi zmírá duší ubohých,
a strádá jich – co zatím šťastna já
jsem jen tím našla svého přítele!
Nuž: z divadla jsem právě vrátila
se, než jsem počla řádky tyto psát.
Dnes Gogolovu frašku dávali,
v níž zmatek nad zmatek, a v nejhorším
nakonec tiše padá opona.
Tu v přestávce mne kdosi oslovil.
(Dnes byla jsem na druhém balkonu
a znavena jsem byla okolím,
tím hedvábím a řečmi prázdnými,
nu – odpusťte, vždyť dobře znáte mne!)
Kdos oslovil mne tedy v přestávce.
Pan professor! – Hle, znáte lidi ty,
jichž tvář se zjasní září otcovskou,
když s vámi mluví, o nichž věříte,
že s nejčistším se blíží přátelstvím?
V své společnosti váženi jsou snad, –
šeď padla zřejmá v jejich kadeře –
jich každým druhým slovem: „Starý jsem,
70
a jaké tedy ke mně ohledy?“
Vy myslíte si o nich s rozkoší:
„Oh, dobrý člověk – tedy přece jen!“
Pan professor. Nuž, zval mne v foyer,
a odříci – ach, jaká myšlenka?
Mne potěšila ona náhoda,
vždyť tak jsem cizí byla v okolí
hedvábí, zlata, fádních úsměvů.
My vyšli ven, – a – pamatujete
na ony sloky, které prvně vám
mou posvěceny byly láskou a jichž verš
zní poslední – ve vášně výkřiku:
„Pojď, démone, chci líbat ústa tvá!“
Před nedávnem je kdesi otiskli.
Pan professor tu sloku citoval,
a tázal se, zda toho našla jsem,
po němž jsem slovy těmi toužila.
Já zasmála se oné otázce.
„Pan professor to četl náhodou?
Já našla už, však nedostupným je!“
(Odpusťte, že jsem odvážila se
před ním na lásku svoji narážet!)
Pan professor mne vedl na konec
té dlouhé chodby, stanul u schodů,
a když jsme sami byli, tak mi děl:
„Já dostupným vám chci být démonem!“
I to jsem ještě v smíchu vyslechla
a pohlédla naň – asi naivně,
vždyť neumím se v řečech vyznati,
71
jež přednost mají ve své hlouposti
a smysl ten, jejž libo vynajít.
Pan professor mi nabíd‘nabíd’ zákusek
a tázal se mne: „Vyznáte se zde?
Že ne? Tož já vás tudy povedu!“
A vedl mne – a chcete vědět jak?
Mne v pasu objal, k sobě strhl v ráz
a na ústa mne hodlal políbit.
„Chci dostupným vám býti démonem!“
A já v té chvíli náhle vzpomněla
na jeho choť, jež andělem prý je,
na syna jeho, jenž je starším mne
a matky hoden. Pak jsem zřela vás
a chvíle ty, v nichž přísahala jsem,
že na vše právo máte jenom vy,
i na můj ret i na mých vášní žár,
i na to, byste poprve mne jal
v svou žhoucí náruč, jako ženu muž,
a mne v té chvíli překvapilo jen,
že někdo v světě mohl nečísti
ve lhostejnosti mého pohledu,
že nejsem svou, že vše jsem oddala
v těch tajných chvílích tvémusvému fantomu!
V tom lidé šli a demonický žár
na chvíli professora opustil.
Já děla zlobně: „Věru, zdá se mi,
pan professor že zvláště vesel dnes!“
„Ba, vesel jsem!“ tu odpověď mi dal
a v buffetu mi koupil Mocca-dort.
72
„Však Lottě nebude to žalovat?“
(Je Lotta družkou mojí nejdražší,
on zná ji též, a myslím, že ji ctí.)
Jsem naivní a věřím, pokud lze,
a proto klidně odvětila jsem:
„Snad, pane, má i ona čest vás znát!“
„Oh, vůči ní já nejsem démonem!“
Vy víte, jak mi drahým bylo kdys
to slovo – a dnes věru nemohu
je bez hnusu ni sama vyslovit.
Mám vyprávět vám dále podrobně,
že znovu ještě líbati mne chtěl,
jak na můj hněv pak lehce prohlásil,
že ve chvílích se takých nemyslí,
jak měla jsem mu slavně slibovat,
že Lottě o tom nikdy nepovím,
jak chvěla jsem se hnusem, odporem
k té celé společnosti vylhané,
jíž hříčkou vše a božstvím smyslnost.
Však v chvíli té jsem teprv poznala,
čím jste mi vy a vaše přátelství,
a na kolenou v duchu klečela
před náhle zazářivším obrazem,
jejž v duši nosím, svatou záplavou.
Mně bylo tak, jak ženě s obrazu,
jíž, na zem v prach a špínu usedlé,
a s děckem v klíně o dar prosící,
na hlavu Kristus ruku položil
a oslovil ji, na ni upřev zrak,
73
jenž pln byl kouzla jeho poslání –
neb jako muži, který na koppji
svůj spřádal sen pro lepší budoucnost,
a jemuž Kristus pouhým slovem svým
směr určil cest, jimiž mu jest se brát.
A tu jsem prvně řekla slova ta,
jež opakuji: Drahý příteli!
Zas na čele mém leží ruka tvá,
zas vidím cestu, jež se tratí v dál,
a cítím sílu, která třeba je,
by dostižen být mohl skrytý cíl!
Chci cestou onou jíti, příteli!
Vždyť dnes, na troskách všech svých rozporů,
můj příteli, chci věřit jenom vám.
Chci doufat v lidstvo, v možné vzkříšení,
chci dle sil svých je věrně milovat
– ne pro sebe, jak dětskou hříčku jen, –
chci milovat je těžce trpící.
Můj příteli, jen pojďte vedle mne,
a ve vašem chci stínu vnímat žár
té svaté pravdy, jež by spálila
můj v její slunce zahleděný zrak.
Však, příteli, – zda jednou, brzo snad,
zas neřeknu ta slova výsměšná,
jak tolikrát již ve svém životě:
Vše ve světě, co lidé vymyslí,
je pouhou ženskou koketerií.
Jak vítr shodí nejdovedněji
na hlavu nasazený klobouček
74
a pocuchá nám smělou frisuru,
tak shodí ony proudy neznámé
i nejopravdovější zásady
a zcuchají i silný charakter. –
Však kdo jest zde, pro nějž my znovu vždy
si pracně nasazujem klobouky
a vymýšlíme nové frisury?
Či koketujem sami se sebou?
Snad. Podivno však, že pro sebe jen
si nasadíme nejhroznější brak
a domýšlivě vposled nosíme
i třeba pouhý starý čínský cop –
a přece hodiny se kroutíme
před vlastního já mírným zrcadlem
a pitvorně se ještě šklebíme
ve spokojeném, hloupém úsměvu.
Můj příteli, ten chaos, ničící
mou duši, pomozte mi přemáhat!