POZDNÍ ROMANCE.
Do dvaceti roků žila
v trudné práce chladném stínu,
ruských uměn víno pila,
klaněla se Pečorinu.
Puškina si citovala
při význačných událostech,
Demona pak vyzývala
při vnucených těžkých postech.
Když jí právě dvacet bylo,
že ví všechno, zdálo se jí.
Den jak den, vždy stejné dílo,
jen to běží pomaleji.
Platonických lásek řada
vyčerpala všechny touhy.
Zřela, jak se nuda vkrádá
v příští život, pustý, dlouhý.
Při práci se sešla s kýmsi –
jakýs blondýn, skoro všední.
Zádumčivých očí všim si,
v kterých bolest nerozední.
Poznali se, hovořili –
duše zvolna zdravě zkvetla.
78
Bez rozpaků, zabloudí-li,
v jeho ruku prsty vpletla.
Po mezích šli jako děti,
slunci vstříc se usmívali,
skřivani když počli pěti,
jak by i je k písni zvali.
S létem vše se probudilo,
roztavilo výhni v žhavé.
Dvé těl bílých zasvítilo
v sladké vášni plápolavé.
A než rok se s rokem minul,
jak to bývá – svatba byla.
Za dnem den zas stejně plynul,
žízeň zbyla zarputilá.
Rád ji měl, tak čistě, sladcesladce,
Popelku svou šedých zraků,
všecko šlo jak ve pohádce,
snadno, rychlo, bez zázraků.
Pečorin to nebyl štvaný,
nebyl ani Oněginem.
Jejím touhám zvoní hrany,
prchly kamsi smutným stínem.
Dítě nešlo. Byli sami.
Obzor víc a víc se ouží.
79
Slunce kdesi za mlhami,
duší jež se teskně plouží.
Prázdný mluvka cestou zbloudil
na své toulce za zábavou.
V srdce se jí nějak vloudil,
vzbudil vášeň, touhu dravou.
Dotekl se duše slovy
bez významu, náhodnými.
Smutné dumky Puškinovy
vrátily se tony mdlými.
O bolestech pohovořil,
když je viděl v očích stlívat,
ve klavesy prsty vnořil,
když se chtělo duši zpívat.
A když tělem šlehl plamen
mladých listů v sladkém stínu,
předstíral, žeže, touhou zmámen,
hledá všechno v jejím klínu.
Nevěstu svou degradoval
na oficielní ženu,
duhové tak sítě snoval,
nudě svojí vábnou změnu.
Bolest svoji odsunula,
nepohnuta jejím echem,
80
kalnou jeho vodou plula,
omámena jeho dechem.
A pak náhle přišla rána
nečekaná, bez milosti,
zrazena a oklamána,
oplakala liché cnosti.
Že tak sebe podala mu,
duši svoji obnaženou,
bez bázně a prosta klamu –
záletnou ji nazval ženou.
Všechno se jí přihlásilo,
nač kdys člověk přísahával,
trochu trosek v duši zbylo,
zvolna nový člověk vstával.
Oněgin i s Pečorinem,
Lohengrin i demon sladký –
jak když zvrátíš drobným klínem
dětské hračky význam vratký.
Muž to věděl. Čekal tiše.
Nezná světa, nezná lidí,
do své pohádkové říše
ledajakou chásku sklidí, –
až se duše ze sna vzbudí,
prohlédne a zas se vrátí.
81
Že se trošku srdce trudí –
radost pak to všechno splatí.
Čekal. Na druhém byl břehu.
Mezi nimi proud se valil.
Všechnu svoji vyslal něhu,
všechny staré trudy spálil,
rozkvet duší – přes tu řeku
sladká vůně k ní se nesla.
V kalný proud a do vln jeku
odhodlaně vposled klesla.
Všechny bolesti a zmatky,
všechno, čím žil člověk starý,
čím se vžíval do pohádky,
kdos že dává vzrůst i zmary,
vlastnictví a otročení,
přísah starých pouta třeskná –
vším se příval hustě pění,
na slunci se lstivě leskna.
Odolala. Paže vztáhla
k poslednímu ještě vzmachu.
Duší bleskla síla náhlá,
pevně stála beze strachu
na novém už břehu taky
vedle něho na kameni.
82
Hleděli si dlouze v zraky
v divném, novém opojení.
Prolnula jí touha nová –
žít, jak žijí volní ptáci.
Jak ta píseň skřivanova
od slunce se neodvrací,
marných strastí nehledati,
úžeh vášní demonický.
Všechno prosté štěstí dá ti
skrovný, sladký úděl lidský.
Jíti jistě svojí mezí,
brázdu orat do hluboka.
Nad princem už nevítězí
Popeluška šedooká,
pohádky a romanetta
odhazuješ oklamaně,
tvrdě po cestách jdeš světa,
tvrdou duši měj i dlaně.
To jí řekly jeho oči,
plné sladkých, nových zvěstí.
A že s cesty neodbočí,
hledat kdesi jiné štěstí,
její slzy pověděly,
potvrdily bez přísahy.
83
Zobrazil svět světsvět nový celý
opalový odlesk vlahý.
Nejjasněji oči svítí,
které všechno oplakaly,
mohylu jež vytýčiti
hodnotám všem starým daly.
Nejměkčeji hladí dlaně,
v kterých praskla pouta sterá,
robotící v potu skráně
od rána až do večera,
jež pak sevrou v nové ráno
hlavu toho, kdo šel s nimi.
Dílo bude dokonáno,
svatí půjdou se svatými.