„In noctibus extollite manus vestras...“

„In noctibus ertolliteextollite manus vestras...“ (Z dob zápasu.)
Ta noc je dlouhá, skoro nekonečná... Století konec – noc tak smutně dlouhá, kdy není tmy a nikde není světla. Zřím kolem tisíce, již zmdleni klesli; teď tiše šeptají zlou se rtů kletbu: „Toť nejbídnější noc, jež koncem Věku! Chuť ztratili jsme k životu a mřeme a nenajdeme síly již v tom temnu, a nevěříme již, že přijde jitro... Víc bídy zde, než může snésti člověk, Již padlo vše; i Bůh, jenž vlád’ tak dlouho... Již slyšet z dáli věků Filosofa, jenž volá k nám: Exitus patet...“ Ten hlas tak vábně volá – Bože, slábnu? Zda slábnu také já, jenž vzdoroval jsem? Mám zemřít již? – já chtěl přec žít tak dlouho! Kam skryly se ty lesy naše, Sestro, v nichž žít jsme chtěli... žít jsme chtěli – žíti...? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 13 Oh, sladká rozkoši, zas cítím zdraví! Sen prchl příšerný a kol je světlo. Mé Slunce –! Nad obzorem slavné vzcházíš! Již klekám k modlitbě a dík ti vzdávám. Již vím. Já usnul na snů Hoře znaven a spánek chorobnými sny mě spoutal – ta bolest však v mém nitru ještě hlodá, tu bolest však jsem od tisíců slyšel – kde jsou? Hle, kolem nemocných je tábor a všichni úpí pod tím smrtným spánkem. Nuž zdvihám hlas svůj, volám v svaté vášni: Již vstaňte, slabí, nežli podlehnete, kdož v západu jste neprosili Slunce, by vzešlo zítra v nejkrásnějším ohni, a v noci, která přišla, dusná, těžká, jste nepozdvihli rukou ku Východu! Již vstaňte, slabí, blízek konce konec a vizte, kterak vzchází tamo v dáli, tak mocné, slavné, planoucí a zlaté. Ó pijte z toho nejhlubšího zdroje a opíjejte paprsků se ohněm a ssajte sílu ze chladného vzduchu a probuďte se svěžím, živným jitrem...! To byl jen konec, chvíle Proměnění, a jitro přišlo, čekané tak dlouho. Mě slyšte, bratři, buďte silni znovu. 14 Již sňata kletba odevěká, těžká a tresty jste již vytrpěli všecky, za staré hříchy praotců a matek – jste vykoupeni dlouhým utrpením! Sem pojďte všichni na vrcholek Hory a ze paprsků božského si Ohně své posvěcení vezměte a sílu – a jděte potom vesele a směle v boj se životem. Na tom žírném poli, jež zúrodněno krví utrpení a krví hanby nad úpadkem vlastním, jež kvete znovu v jasu nových časů – s nadšení písní na rtech vybudujte svět nový, krasší, v dědictví svým dětem, jenž bude zase o kus ráji blíže, o němž jste snili v lepších hnutích srdce, sen o tajemství mezi tajemstvími, Ráj, který jednou na zemi přec zkvete...! 15