DÉŠŤ.

Lila Nováková

DÉŠŤ.
Květnový dešti, splýváš tak tiše a laskavě, jak když se k matce tulí děcko buclaté, napolo s vášní, napolo v obavě, tak splýváš po trávě do hrudy vyhřáté, promlouváš mazlivě k zárodkům klasů: Na slunce dost je času! Životní dešti, – což, mám ti žehnat, nebo ti lát? Zdá se mi, květen že dávno už uplynul. Kořeny počnou přec pomalu uhnívat! Kdybys tak aspoň nebyl půl slz a jedu půl! Či mám ti věřit, co šeptáš do šer a do zápasů: Na slunce dost je času! – ? 11