JEDNOU CESTOU.

Lila Nováková

JEDNOU CESTOU.
Jdou lidé dva životem, světlem i tmou. Tu haraší písek, tu vlny se dmou. Je cesta stejná, slev neskýtá, přec každý z nich jinak klopýtá. A nestejné zjevy honí se jim pod víčkem těžce sklopeným. Ten úsměv skrývá s touhami, tu řasa zvlhla slzami. Čím v duši jedné radost vykvétá, to druhá beznadějí rozmetá. Když jeden najde těžce svůj klid, zná druhý jej snadno porušit. A když si v oči s úsměvem pohlednou, slz vlny se z hlubin obou pozvednou. 29 Jdou cestou dva, jdou z posledních už sil, jen proto, druh že se druhu zaslíbil. Jdou, tápají jednou cestou úmorně, a smutné si ruce líbají pokorně. A na tesy té cesty kamenité vkládají druh druhu pod nohy srdce své potají. 30