II. Na leta hledím zpět. A lecos přešlo v životě,

Lila Nováková

II.
Na leta hledím zpět. A lecos přešlo v životě,
Na leta hledím zpět. A lecos přešlo v životě,
co zranilo, čím člověk rost’, co květem zavonělo. Na kouzlaplnou chvíli, kdy mé mládí pozdravilo tě, a zbožnost sladká pokorně tak sklonila mé čelo,
na chvíli tu, můj básníku, si do dnes vroucně vzpomínám. Je dávno tomu, let už přešla řada šerá. A cítím, všechna síla, sebedůvěra že kotví tam, a odnikud že taká sladkost novyvěránevyvěrá, jak z okamžiků všech, kdy na dálku jsi pozdravil a řek’ své – ano, když se duše ptala úzkostlivě u rozcestí svých těžkých cest na radu za zoufalých chvil. Vím, na mých cestách pohled tvojich očí leží snivě. Jít světem sama, tebe přítelem svým mít, své zrání dělit dle těch chvil, kdy dotkli jsme se duchem, smět hlavu unavenou pod tvou rukou naklonit, – můj sladký básníku a bratře moudrý, v světě bezcitném a hluchém 34 jsem boháčem, a třeba smutná, hvězd všech nesu v duši svit, a živím moudrost v sobě, jejíž zrnko ty jsi sil, a tepla zdroj, jejž ty jsi zapálil, a za ten dar, vím, životu už možno leccos odpustit.