V POSLEDNÍ VEČER KARNEVALU.

V POSLEDNÍ VEČER KARNEVALU.
Hle, divné setkání – ty s dívkou dnes jsi šel, můj zvláštní příteli, který jsi asi dávno zapomněl na lásku moji k tobě. Že poslední byl večer Karnevalu, po vlhkých chodnících a v blátu kalu se masky banalní tu a tam mihaly. A divný večer byl, tak jeden z těch, jež ve sníh šlehnou větrem na posměch arjar nových nedočkavé pocely. Stín úzkostně se k zemi tisknul stromů bezlistých, a stínem tím jste strastných vášní svých si nesli smutek tíživý. Má stará láska kdesi v nitru zaplakala, a jako cetky na úboru prince Karnevala pláč její divně, nepřirozeně tam zachřestil. A polí slunných vzpomněla jsem, po nichž duše touží, a řečišť širokých, v jichž tok se, volná, hrouží, a hrud, nad nimiž skřivani se modlí – v slunci. 45 A větrů jarních zpěv a listů na šelest, a květy bělostné a sladkou jejich zvěst, a zrání nových plodů – v slunci. A kolébání klasů zlatých, plných na poli, a znění kos, shon práce, na ztemnělé stodoly, stád skvrny, pasoucích se – v slunci. A listů vzpomněla jsem, sladce žloutnoucích na starých korunách, úsměvů ve větvích, když všechna sláva podzimu se zastkví – v slunci. Pak pozdní mlhy, deště za dnů smutných duší táhly, i zima se spánkem, klid sněhu neobsáhlý, a bojů žití nových pod ním tušení. A vším tím vřela vášeň člověkova, ta sladká, prostá, kterou život roste znova, po jejímž vzkypění smích dětský zazvoní. Ta vášeň zdravá, jejíž každé objetí se zrodem radostným zas nových, příštích posvětí, ta vášeň, která bezstarostně hýří – v slunci. Zas známý, těžký smutek dotekl se mého nitra. Dnů pustých řadu zřela jsem, jichž bezradostná jitra jdou nevítána ze zoufalých nocí. 46 A nudné dny když ke skonu se chýlí, ty vášně smutné, strastné, z chudoby jež vyklíčily, jdou s lidmi stíny stromů bezlistých. Co platno nám, že kdesi svítí slunce života, a vzduchem zrodů tisícerých vznik a zánik kolotá, jsme přece dětmi civilisace. A naše síla, pýcha má své chvilky proradné, stesk duší churavých že záludně ji přepadne za vlhkých večerů při skonu Karnevalu,Karnevalu. Pak marné vášně bolestné své slaví vítězství, jsou chvíle děsu to a šílenství, jimž po právu se pouliční světla posmívají. Jak proklatci se vášně ony plouží stínem ulic, sadů, a klamu bojí se a rány, tuší zradu u masek banalních, jež potkávají. Je tolik smutku v ulicích po karnevalu za večera. Snad všechno jinak cítil jsi ty při setkání včera, snad pýchou odpověděls na můj údiv bolestný. A proto jenom tolik bych ti říci chtěla: jen trpká lítost nad vším duší přeletěla a já ti tiskla ruku. 47