NASNÁŠ VZDOR.
(Nad Kupkou.)
Spár zaťat, čelo vzhůru k nebi týčí,
a nezavírá očí, třeba do nich věje
vír odvěký od nebetyčných hor,
jen símě každé myšlenkové epopeje,
jež zanes’ vír, mu ze zřítelnic klíčí –
náš vzdor.
Od slavné chvíle té, kdy zrodila se
myšlenka božská v malé hlavě člověkově,
a jako slunce vyšla nad obzor,
nad bahny včerejška ční skalném na ostrově,
jí ozářen v své divuplné kráse
náš vzdor.
Co přišlo otroků a chtěli býti vládci
a jako zákon svoje sliny vnutit chtěli,
nad padlým vítězný už vedli spor!
Stál na skále, jak strážce silný, bdělý
a spár svůj tajný vetkl v lebku svatokrádci
náš vzdor.
A není negací, či bořitelem,
a není zoufalstvím, a není resignací,
100
a nebuduje vzdušně bez podpor.
Jen ztrouchnivělé stupně svojí nohou zvrací,
když vzepnul se, výš staví nad svým čelem
náš vzdor.
Cest není, které by jej unavily,
a není výšek, jichž by dorůst nedovedl,
a kdos-li postaví se na odpor,
tím kýženějším je mu, aby boj s ním svedl
a bojem tvrdnul, nové čerpal síly
náš vzdor.
Jej poutá vesmír neohraničený,
jen vůle bezmezná své překážky mu klade,
a pánem je mu volný lidský tvor.
Svobodě jeho jenom slouží, věčně mladé,
sám nepoddán a nikdy unavený –
náš vzdor.
Jdem kamsi vzhůru, tam, kde slunce vzchází,
to světlo pravdy, myšlenku jež božskou křísí
a červánkem nám kyne s blízkých hor.
Až na nich staneme, hor nových na obrysy
nám ukáže ten, kdo nás doprovází –
náš vzdor.
101