PODZIMNÍ PÍSEŇ.

Lila B. Nováková

PODZIMNÍ PÍSEŇ.
I.
Zachvěly se, zaplakaly mladé jasany, kapky s listů padly k zemi, vichrem střásány. V moji duši rozechvělou podzim smutku slét, slzou s jejích ratolestí spadl list i květ. Kolik jasu slunce psalo v jeden zvadlý list, kolik štěstí – zná, kdo umí v jeho žluti číst. V suchém listu, spadlém s duše v smutku záchvěvu, na sta chvilek blaha psáno, štěstí úsměvů! Kdyby jednou po všem jasu sníh do duše pad, na mém srdci i ten lístek měkce bude hřát! 12
II.
Zas list za listem žlutý na zem slétá. Je konec léta. Jiřina týčí hlavu zlatokvětá. Stesk podzim leje v loubí zřidlé, chudé, v němž zase zbude jak před lety – a dnes – a potom – listí rudé. To nevím, proč mně každým rokem zdá se, jak jindy, zase že sázka životní bez ceny prohrála se. A tak mi v duši bludná těcha slétá vždy v konec léta: Jsem jiřinou, jež pozdním letem vzkvétá? 13