PÍSEŇ PÍSNIČKÁŘŮ.

PÍSEŇ PÍSNIČKÁŘŮ.
Je přece ještě jedno nebe a my jsme na něm domovem, s něj písničkami – hvězdičkami my oblažujem svoji zem. Je naše nebe čarokrásné, a písní – hvězd v něm na tisíc. Z nás někdo snad jen jednu rozžal, ten málo jen a jiný víc. Má naše nebe mléčnou dráhu, jež sled svůj nese za obzor, i tmavá místa, která brázdí jen čas od času meteor. My hvězdy svoje rozhazujem bez úmyslu i účele. Ta v zenit svoje zlato zatkla, ta obzor krášlí nesměle. A naše nebe hvězdy pouští kams do neznáma, do temnot: tu v moře jeho záře padla, tu na hlať černou horských vod. 32 Je prostou slastí písničkářů, když v temnu země svitlo cos: to hvězda v tůňce utonula a to byl také její los. Jsou tůňky zrakem hledajícím těch, již o našem nebi ví, a dáme-li jim novou hvězdu, jich prostý zrak ji objeví. My dobře víme, své zda znají, to zradí odlesk na tváři. Ó, nechť těm drahým našim dětem vstříc celé nebe zazáří! 33