PLANÉ MÁKY.

Lila B. Nováková

PLANÉ MÁKY.
Ba, smutně žijem, bezútěšně taktak, že není pouhou skepsí onen mrak, jenž teď už nesnáší se ani s čela. Den za dnem táhne šedý, šedý, šedý – – – a čekámečekáme, kdy přijde naposledy, jak slední kapka, jež se s nebes schvěla a ve vlas padla, zachytla se v řase. Ta krůpěj nejde. Člověku jen zdá se, že pak snad všem by přec jen lépe bylo, když na stichlé by srdce lehla zem, jež ožila by mladým trávníkem, a na kterou by slunce zasvítilo. A jdeme sami. Ti, kdož táhnou kolem, se usmějí nad naším „světobolem“ a unaveně odvrátí svůj zrak od pohledu, jenž maní na ně padl, když – zbitý pes – se kolem plotu kradl a nezakryl svůj krví psaný znak té přítelkyně, která čeká – Smrti. Snad dojde brzy – samota nás zdrtí. Nač říkat to – a věru komu, komu – – –? Co necítí, to nezná nikdo měřit. Jen nechtějte nám ze soucitu věřit! 46 My půjdem raděj hezky zticha domů. Na koberci se hlasitý krok tlumí, a mrtvé stěny, třeba nerozumí, se jistě pohrdlivě neusmějí, když do strhaných zaplane nám zraků z těch smutných loží záhon planých máků, že duše nad ním zalká hlasitěji. Ba, plané máky! Ohněm v duši padá ten zážeh jejich, nikdy neuvadá jich rudý kalich, skrývající jedy, a krůpěj zvolna střádá za krůpějí, jež jistě ničí, třeba pomaleji, a nápoj spánku podá naposledy. Tak asi dále půjdem sám a sama, jen lože planých máků pod mohamanohama, svých smutků pečeť trpkou na svých rtech – – – Kdes v dálkách budou dětské pláče zmírat, my zatím v křečích smutnou rukou svírat to němé, hluché prázdno na ňadrech – – – 47

Básně v knize Cestou: