PROKLETÍ.

Lila B. Nováková

PROKLETÍ. (Adolfu Rackovi.)
Vše barbarské a nízké nás prokleloproklelo. Zrodili jsme se náhodou, kdy zákony božské – všemíru uložili lidstvu nové bolesti tvoření. A když v těch sférách neznámých zněl tajemný šumot, když kolesa vozů válečných pohnula se, aby Věční Stratégové projížděli svým bojištěm, v té chvíli opustili jsme lůna svých matek a pro svůj život posvěceni jsme byli údělem, sluchem nitra sledovali šumot těch koles vozů válečných, řev bolestný zástupů otroků, rozmačkaných a umírajících na jejich cestě. Byli jsme posvěceni k tomu, abychom znali všecky bolesti tajemných zrodů, abychom stáli u kolébek všech myšlenek i záchvěvů lidství, abychom prožívali muka nadlidských těhotenství za cenu, že ve chvíli, kdy s bolestí budeme roditi, vyvstane jako nestvůra hrozné Prokletí, jež vykřiknuto bylo při našem zrodu vším nízkým, Prokletí mocné, které odsoudilo nás 68 k bolestem věčným trpkého bezúkoje, neboť všechny věci, jež jsou z toho světa, byly označeny jím při našem zrodu jako nám nepatřící. A proto my, jimž dala život lidská vášeň, kteří zrodili jsme se s lidskými bolestmi z ženy, kteří ve svých nitrech skrýváme bezměrné touhy po všem, čím bychom byli lidmi a jen lidmi, chodíme zahradou, v níž každý svůj zralý plod najde, kolem neviditelného jiným stromu zapovězeného, hladové a žíznivé rty svoje zdvihajíce k rudým plodům, jichž prosté lidské oko nezná. Chodíme kolem zapovězeného svého stromu Poznání a nikdy nejsme milenci, a nikdy nejsme milenkami, a pod stromem Plodnosti chodíme sami neplodni, a raněné ruce nezdvihnou se, aby utrhly rudé jablko. A v naši bolest bezúkoje zaznívá šumot, kolesa zákonů odvěčných když projíždějí neznámem, a pláč i řev všech těch, kdož pod nimi umírají, a naše čelo skrápějí jejich slzy. A všemi nervy našich bytostí, napjatými bolestně vlastní bezmocí, zachvívají muka všeho lidského bytí, tak ubohého, bezmocného, 69 tak nízkého a barbarského, tak strašlivě bezúčelného a tak úzce spjatého s naším vlastním bytím. A nám je k smrti smutno, neboť všichni, pro něž a jimiž trpíme, vidí jen naši bolest, ale neznají její příčinypříčiny, a proto se nám posmívají. A my chodíme sami. Víme o těchtěch, kdož stejně s námi trpí, ale neznáme jichjich, a proto v marné touze vztahujeme přes propasti chvějící se ruce, tápající ve tmách. K útěše svojí říkáme si jenom, že jdeme nad zákony lidskými a božskými, a že z bolestí našich zroditi se má Nový Člověk,Člověk. Ale z bolesti rodí se opět jenom bolest, a proto útěchou naší zachvívá trpká předtucha, že Člověku NovémuNovému, pro nějž my trpíme, zase jen bolest údělem. A proto jsme smutni, smutni, smutni. A proto jsme k smíchu a pro opovržení těm, kdož šťastni ve svém klidu, dávají život šťastným a klidným. A neodvažujem se měřiti svou sílu jejich slabostí, ani svou slabost jejich silou, neboť my NEVÍME. 70

Básně v knize Cestou: