PÍSEŇ MÉ LÁSCE.
Nám orchidea pokvete jen v skrytu.
A odkvete-li, byla vždy jen květem.
My budem vědět, cítit to, že kvetla.
V tom kořisť žití: vímvím, že bylo léto,
ve kterém květ, byť jedenjeden, jistě kvetl.
Já vím, a vědomí to co mi vezme?
A byť jen nečekaně květ ten kvetl,
jak myrty květ, neb tropického kaktu,
tím vzácnější mi potom květ ten bude –
Má lásko, lásko! báječný ty květe,
jenž kalich svůj vstříc slunci rozestíráš!
Jenž v barvách hýříš, omamuješ vůní!
A slunce tvoje věčné, svaté, živné!
Kéž rozumím ti, lásko moje – květe,
bych dále mohla pěstiti tě věrně
a svěží zachovala božskou krásu!
Ty slunce, jehož silou otevřel se
květ lásky mojí, dej nám jas a žár svůj!
Dej rosu ranní, dej svůj zážeh denní!
Ty slunce, jehož dítětem má láska,
dej ochranu svou mocnou, nedej zhynout
jí v záporu svém, ve hnusné tmě noční,
nedejnedej, by vadla, mřela v odkvétání,
80
jen znič ji jedním paprskem svým žhoucím,
tak, jako žárem svým jsi život dalo!
V tobě, mé slunce, vznik i zánik její!
Dej,Dej velkost nám svou vlastní velikostí,
dej život nám svou vlastní životností,
a dej nám sílu svojí vlastní silou,
a svatostí svou i nás, slunce, posvěť!
DejDej, abychom ve světle chodili tvém
velcí a svatí, dokud den tvůj bude.
A s večerem zpět přijmi, co jsi dalo:
velkost i sílu, život, světlo, svatost,
a nedej, aby dary tvoje zašly v noci!
Já tobě, slunce, všechno odevzdávám:
i svoji lásku, sebe samu, Jeho!
Aj, děti tvé, mé velké, svaté slunce!
81