MAGNOLIE.

Lila B. Nováková

MAGNOLIE. (Věře R.)
Na nedotknutém bledězeleném klínu měkkého květnového trávníku rozkvétala sladká bílerůžová magnolie. Její velká, tuhá poupata týčila se na poloholých větvích jako bílé, nevinné ruce, sepjaté k prosbě. Na modré obloze usmívalo se slunce, a jeho paprsky, ploužící se travou, chvěly se, jakoby touhou sladkou hnány, na slabě vlnících se ňadrech smyslné ZenyŽeny – Země. I magnolie se chvěla tou touhou. A já, poutník mladý, zanícený, jehož duše prolnuta byla modlitbou, aby to Neznámé, přislíbené mým zrodem, přistoupilo ke mně se svým požehnáním, vešel jsem zbožně na nedotknutý trávník. Na magnolii, týčící se z jeho nevinného klínu, poupata bílerůžová, jako krásné ruce, spjatými dlaněmi-lupeny prosila o polibek žárný, 87 který by rozevřel jejich nitro vstříc slunci. A tu poklekl jsem ve svém zbožném zanícení, objal toužícími svými prsty největší poupě sladké magnolie a ve svém zbožném zanícení přižhnul jsem je na svůj dětský ret. Zachvěl se mladý lupen magnolie a byl tak vlažný a tak měkce pružný, jako asi jsou chvějící se rety dívčiny, neznesvěcené dosud hříšnými polibky vášní. A moje ústa, ústa poutníka žíznivého, který dlouho kráčel sám pustinou, ssála z pružných, vonných retů poupěte všechnu Sladkost, jejíž příchod přislíben mým zrodem. A nad námi, nad krásnou, sladkou magnolií a nade mnou, poutníkem mladým zaníceným, obloha rozestřela temné a měkké svoje roucho, aby její tisíceré děti – hvězdy zatančit mohly svůj smyslný rej letní noci. A noc přecházela. Mnoho ve mně dozrávalo, mnoho umíralo a mnoho bylo počato. Z rána pak když slunce věčně žádající počalo znovu svou starou hru vášní, od mých rtů odpadly lupeny poupěte magnolie. Padly unavené a povadlé k zemi, a na jejich růžových okrajích třpytily se slzy, jaké asi zrosí řasy dívčiny, která darovala poprve všechnu svou sladkost. A ležely tak unavené a povadlé u mých kolenou. A mých rukou, beznadějně k nim vztažených, 88 ujaly se měkké ruce Sotva Tušeného, jenž, neznám z neznáma vyšed, dostavil se, aby neznámem v neznámo mne vedl. mojeMoje rty s touhou vzdalují se nyní k ostatním květům, a moje náruč rozpíná se v jejich sladkosti. Leč Sotva Tušený vede mne měkkou svou rukou, od bílého oblaku magnolie neodvraceje mé hlavy, ve svoje neznámo. A bolest, bolest tichá, neznatelně spalující, prostupuje mou probuzenou bytost. Jdu teď cestkou úzkou a kamenitou, která sotva stačí mým pouze nohám. Jdu sám za cílem neznámýmneznámým, a přece přitažlivým, za sebou slyše dostihující mne kroky. A na té stezce úzké a trnité, na té stezce, opuštěné v roklinách skalních, všechno ve mně umírá. A na té stezce je mi k smrti smutno, je mi k smrti smutno – a přec sladce smutno. Ta bílá, měkká vedoucí mne ruka stiskne občas moje smutné dlaně, jako k slibu novému, – jako by k slibu novému, že dovede mne znovu k bílé magnolii, a že dovolí mým retům žíznivým, aby v polibku sladké vášně zvadnout a opadat daly vlastním poupatům, těm ostatním krásným bíle růžovým dlaním 89 sepjatým dětsky k prosbě o polibek. A je mi proto moje bolest sladká, byť ve mně mnoho při tom umíralo, byť ve mně trpce cosi plakalo, byť rety prahly marnou horečkou. jenJen občas líbám vděčně bílou ruku, bílou měkkou ruku Sotva Tušeného. 90

Básně v knize Cestou: