UMĚNÍ, UMĚNÍ,
ty, jež nikdy mi nelžeš,
jež nikdy mne neklameš,
jež nikdy neodepřeš, abych tobě darovávat se směla
taková, jakou jsem!
Ty, jež jsi bez počátku a bez konce.
Jež nemáš bodů kulminačních, ani úpadku.
Ty, jež prostě Jsi!
Ty samo, jež dáváš klid.
Jsi studnicí rozkoší nevyčerpatelnou.
Tys krása – a proto jsi rozkoší.
Ale nejen proto.
Tys rozkoší pro rozkoš, která tě utvářela.
Pro bolest, kterou byl ti tvar dáván.
Pro touhu po Nejvyšší Kráse, která tě rodila.
Tys rozkoší pro všechny rozkoše,
jež dávalo jsi těm, kteří u tvé studnice
ukojení své žízně hledali i nalezli.
Tys rozkoší pro rozkoše, které tebou dosud ukojeny nebyly.
Pro žízně, které vzbudíš,
pro modlitby, které tebou jednou budou vysloveny
kněžími tvými i tvými vyznavači.
Tys mým klidem, Věčný Neklide.
105
Tys mi tvarem, Věčně Beztvárné
a Věčně se Utvářející.
Když všecky touhy mého lidského nitra povadly
jako orvané květy,
ty objímáš,
ty hrou svých prvků, barvou, slovem, zvukem dáváš klid,
dáváš klid tvůrčí,
i klid toho, jenž se přišel klanět.
Ty dáváš jedině možnou věčnost věcem,
jež samy o sobě věčnými býti nedovedou.
Dáváš věčnost vjemům svých Posvěcených.
Dáváš věčnost akkordu,
jejž oni zachytili z pomíjející symfonie života.
Dáváš věčnost hře barev,
jež zachvěla se před nimi na lidské tváři, květu, mraku.
Dáváš věčnost pocitům,
jimiž v chvílích nejvyššího napjetí promluvila jejich nitra.
Ty, jež neslyšíš a nevyslýcháš modliteb,
jež naplňuješ vše
a jemuž všude klaněti se možno!
Jež jsi samo sobě bohem,
jež samo svým jsi chrámem,
svým knězem i klanícím se!
Ty, věčnosti všeho pomíjejícího,
přijmi mne, nehodnou, ve svou náruč!
Učiň tak pro mou lásku k tobě.
Přijmi mne prostou a oddanou tobě
a posvěť mne za svého vyznavače!
Amen.
106