JSME DĚTMI ILLUSE...
Jsme dětmi illuse. Jí vroucně klaníme se,
jí poddáme se znovu vždy a znovu v zbožné exstasi.
Když podzim žluté listí odkvetlých snů střese,
a zima holé větve zamrazí,
nám v nitrech nová míza snů už raší,
a než se nadějem, už vánek snáší
na zmladlou půdu nové lístky bílé.
Jsme stromy bez plodů, jichž sladký pel
jen včelám slouží k vytváření medu,
té práce jejich čilé
však není v duších našich sledu, –
je zatím vánek vůní vlastních květů opíjel.
Jsme dětmi illuse. Když nové ráno svane
sny zašlých nocí, my pozorujem nitro rozkochanérozkochané,
než slunce dojde svého zenitu,
a než se schýlí v sledním zásvitu,
my v jeho slavném západu snů nových blízkost tušíme.
Jsme dětmi illuse – a je-li illuse nám drahou,
tím dráže ji pak platíme
svým vnitřním klidem, vzácnou rovnováhou.
107
Však nad zašlými illusemi sentimentálně my nepláčem,
jak ti, kdož více vzali, nežli splatit mohou,
a jako ti, kdož opustivše skutečnosti pevnou zem,
na illusí člun sestoupli ne pevně, ale vratkou nohou.
l bláhovci tak činí, kteří na dluh koupí starý důl,
z něj spousty zlata doufajíce těžit,
na účet naděje té prohrají svůj los a žití půl,
pak, když se dluhy počnou nad hlavu jim věžit,
a úpadek je stihne – důl je mrtev – slzí nad svým losem smutným,
nad štěstím ostatních a vlastním fatem přeukrutným.
My velké kdysi měli učitele,
ti moudrost dali: to jen tvým je v světě,
co sám v něj vložíš, kolik umíš bráti.
Rozšafní rádci, my je ctíme vřele;
nic jistě více nedojme tě,
než když ti učitel tvůj odhodlá se dáti
sám vlastní osobností doklad skvělý.
Že pravdou moudrost ta, my na nich uviděli. –
Jsme dětmi illuse, tož dle té moudrosti
my illusím svým dáme všechnu svoji čistotu,
svou všechnu lásku, všechnu svoji krásu,
jim oddáme se s celou svojí vroucností
a děkujeme svému životu
za sladkost jejich hřejivého jasujasu,
a dokud můžem, pijem kalich do dna,
a jdeme za nimi, zkad záře kyne svodná.
Těm,Těm nikdy nelajem, kdož sny nám bořili,
je zprvu v nitru našem postavíce směle:
když sen nás objímal, my jim se kořili,
108
tím přijavše je za své věřitele.
A kdo si vypůjčil – s tím přec má počítati,
že dnes či zítra kreditoru splatí. – – –
Jdem ulicí ve svitu měsíčním,
jenž stínem naším na zdi bílé pohrá.
Té zdi to hřích a prohra,
že my jsme zvůli dali touhám svým
a za soudruha kýženého měli jsme stín vlastní,
jej objat chtěli, bláhoví a šťastní –
a o zeď touhou zranili si ruce?
Pak ve zbytečné muce
zdi budem lát a ji snad kamenovat,
že stín náš zachytíc, nám směla vsugerovat,
žnže krásnou sladkou nocí nejdem sami?
Nebo snad kletbou stihnem hvězdu bludnou,
že oblohou se mihla chvíli ve osudnou,
když oči naše pozvedly se výše
a v pýše my mnili, že ta hvězda v nitro naše zapadne?
A když jsme květ si krásný ulomili,
zda budem rvát si vlasy, když nám uvadne,
byť na chvíli jsme pevně doufali,
že věčnou krásu jím jsme sobě zajistili?
Jsme dětmi illuse a snílky nenapravitelnými,
však vědomi jsme sobě: co jsme potkali,
to jarní mízy rašení i bledé květy podzimi,
i hvězdy bludné stopa mizivá
i okamžiková hra stínů blaživá,
i každý květ, jejž vášeň naše zahřívá,
i všechna krása, všechna láska, síla,
čistota, víra v krásu jiných – illusí že byla,
109
jen sladkou fikcí, kterou my jsme rostli sami.
A když dnes platíme vše horkou krví drahou,
a soumrak tichý táhne nad hlavami –
tou bolestí, tou rvanou duší nahou
my změřit můžem velkost svého snění,
jas zašlých dnů že skvělým byl a sladkým opojení,opojení.
Pak hanby nepocítíme v tom rozčarování:
my byli silnými a krásným naše doufání,
a co jsme dávali, to s pevnou věrou dáno,
že stejně krásně, vroucně bude přijímáno.
Jsme dětmi illuse – až dnešní rány dobolí,
my znovu náruč nabídneme všemu světu,
v ideál čistý budem doufat, buď jím kdokoli –
a zas jen včelám dáme sladkost nových květů.
110