Noc byla...

Jan Karník

Noc byla...
Noc byla pustá a všecky hvězdy tonuly ve vlnách dusivé mlhy nad smutnou zemí. Tenkrát jsem vyjel s vranýma koňma bouři vstříc, mrakům vstříc, peklu vstříc, k zoufalé Smrti! Burácel němou, osleplou nocí divoký vůz můj, pod jeho koly hořela tráva. Řídil jsem koně, šíleným zrakem jásavě vítal skálu a propast – smrtelné lože! Jako když stožáry rozťaté bleskem v hlubiny klesnou, prokletý vůz můj v rokle se sřítil –. Mlčela Noc. Já v štěrku a blátě ležel jsem v mrákotách a krve ručej řinul z mé hlavy....hlavy... 53 Vzdech bílých perutí, sladký a tichý, jako dech anděla nad spícím dítkem, zašuměl kolem. Přišlas Ty ke mně, do svého klína vložilas bídnou, zsinalou hlavu, krvavé vlasy. Hladilas čelo, líbala oči....oči... Vlnivý hymnus panenské hrudi vzkřísil mne k lásce. – – – – Viděti budou bídáci slepí, slyšeti budou žebráci hluší! Otevřte brány! Zapalte věže! Strhněte hradby! Nastelte růží! Vítejte Lásku! 54