Po letech doma zas.

Jan Karník

Po letech doma zas.
Po letech doma jsem a v pustý hledím sad, kde vítr burácí ve staré hruši. Nesmírná tesklivost, jež z tmavých zeje lad, jak dračí spár se zatíná v mou duši. Zde kdysi skotačil jsem bez viny a mlád... – roj žhavých výčitek dnes hlavu kruší! Ten dvůr a zahrada jsou toho jevištěm, co neoželím za svůj život celý; dnes dvůr ten osiřel a bez hlesu je něm, dřív tváře hravých dětí zde se rděly, zde malých rozpustů se odbývával sněm, a sad i stáje hlasem jejich zněly. I v této světnici, jež ticha jako hrob, kdys denně hrál si hošík růžolící, zde ještě hraček pár, ty zbyly z oněch dob, jak ztraceného ráje pamětníci. Dnes, duše zbavená všech liliových zdob, zde hledám kotvu bludnou pro lodici... A starou modlitbou, jíž matčin chvěl se ret, své duše hojím zanícenou ránu, já poutník zemdlený, jenž zašel v cizí svět a v šeru bloudil po neschůdném lánu, až našel přítele, jenž za ruku ho ved’ do země otců, když svítalo k ránu. 66