TIŠÍ HOSTÉ.
Noc letní... V smrčin úkradí
rozkvétá zlaté kapradí.
Háj zdřimlý listem nezachvěje,
křepelka z žit se nezasměje,
zmlk’ písklat štěbot rozverný,
když Červánek zhas’ lucerny.
Čas tichou plavbou v půlnoc míří...
A vlahou nocí šelest víří
jak lehká křídla netopýří.
To letí, letí v soumraku
na bílých ořích oblaků
dav zkrvavených přízraků.
Člun luny tone v siné záři,
ze sadů voní růží vzdech.
Jak hejno tažných ptáků v září
teď spiati touhy v okovech
se domů na mžik navracejí,
jichž těla v cizí zemi tlejí.
25
Mrak černý lunu pohltil;
už přeletěli tři sta mil.
Ves rodná když se zjevila,
slyš! – jedenáctá odbila!
Vzplá luna skrze mraků mříž –
a je tu známý dvorek již,
a Jirka Lukšů, stínu stín,
– pad’ raněn sočských do roklin –
se v maštal brankou z latěk dívá,
zda rozčesána vrance hříva,
zda pohůnek – však dost mu kázal! –
ho příliš zkrátka neuvázal.
Ó, chtěl by strojit žebřiny,
pak tryskem vyjet z dědiny,
však jistě budou s neděle
už svážet zlaté mandele!
Tam Tomeš statku přede vrátky
již stanul, hledí do zahrádky,
kde jako svíce hromniční
za plůtkem slezy v květu ční
a jako monstranc husitů
terč slunečnic ždá úsvitu.
26
Noc plyne tichým příbojem...
Pod lehkým šera závojem
– hle – okénko se rozletělo,
v něm zastkvělo se sladké tělo,
dva kaštanové pletence
laskají ňader pupence,
zrak srní slzy operlily –
ach, k útěše zda dostačily
hochovi, jenž kdys v souzvuk těl
i duši láskou rozechvěl,
a dnes v té noční hodině
je stínem v stínů vidině!
I Jambor kolář domů spěl,
oknem se v jizbu zahleděl,
– plá luna pohřební jak svíce –
hle, mladé ženě zvadly líce,
a peřinku má odkopánu
hoch, jehož choval v povijanu,
než střela navždy zlomila
ta pouta, jež ho pojila
s domečkem v potu budovaným
a s hochem jako malovaným,
u jehož drahé kolíbky
se loučil s ženou polibky.
27
Teď s oblak smek’ se lehýnce
a chvátá k vdově mamince
jediný synek po mlynáři.
(Hrob jeho v Gorlic okolí
stříbrné střehou topoly,
kopretin hvězdy na něm září,
jak spad’ by v trávník peřestý
bělostný závoj nevěsty.)
Dnes maminčiným steskem vzbuzen
sem z karpatských byl rovů puzen,
sem, kde v stín olšin tesklivých
mlýn otcův stulen, něm i tich.
Vzplál sinavými znova lesky
stříbrný v mraku lampion.
Na „Nebeklíče“ svítí desky,
jež skropil slz už milion.
Na mlynářčině klíně leží
ta kniha nyní zavřena –
oh, Bože, matce vlas se sněží,
je vetchá z ní už stařena,
bol krutě oral v jejím líci –
i teď ji vidí žalem bdící,
zhroucenu v starém lenůšku,
sen míjí její podušku.
28
A světlou nocí cvalem v cval
Čas, tichý jezdec, harcoval...
Již Zora měla vzplanouti –
však proč dnes mlčí kohouti?
Manové strážní vísky naší,
co zpěvem bludné duchy plaší,
dnes pausu svoji prodloužili, –
nechť potěší se hosté milí,
jež cizí hrouda pod hlavou
v pout pudí noční dálavou.
*
A ráno – celá ves se diví:
„Mně zdálo se, stál zde jak živý...“
„Ba, budem letos žně už třetí
bez Jirky svážet, milé děti...“
A kolářka, když den se vzbouzí,
se marně novým mukám vzpouzí:
„Můj sirotečku, Bůh to ví,
máš věrné oči tátovy,
byl ve snu zde, zřím každý rys,
jen smutnější byl nežli kdys...“
29
Když baňatá věž kostela
se v ranním slunku zarděla,
spanilá dívka ze statku
jde zvolna v květnou zahrádku.
Blouznivá jiskra tlí ji v zraku
jak utonulá hvězda v mraku,
když ve vzpomínek záplavě
květ sbírá k vínku úpravě.
Jím obrázek pak ověnčen,
kde před huculskou chatou křivou
hoch stojí s tváří odvážlivou, –
dnes krásný o něm měla sen...
A drobným krůčkem podle struhy,
skráň utrpení zrytu pluhy,
růženec drolíc rukama,
jde z mlýna ke vsi pajmáma.
Ó, marně před zrak šedé hlavy
se jako švarný šohaj staví
den letní, voně poutěmi!
Ji krása světa nepomate,
co těšilo, je pod zemí...
Dnes pomodlí se o mši svaté,
by Bůh ji v rajsku zahradu,
až opustí duch mlýnské krovy,
30
za bolestí všech náhradu
vzal k tátovi ia k Jozífkovi.
A hudbou včel, žit šelestem
vysmáv se marným bolestem,
lip květnou vůní opíjen,
hod zrání slaví letní den...
31