DĚTI V LESE.

DĚTI V LESE.
Nemilujem’ otčima... Stále důtky v pěsti má... Jdeme lesem... Táta blýská zlýma očima. A zas hrozí důtkami... Les se zavřel za námi – Andělíčku, můj strážníčku, proč musíme od mámy? Dobře bylo za pecí... Což zpět nelze utéci? Stmívá se – ach, kam jen otčim chce nás zavléci? A teď zmizel... Hola hej, táto, kde jsi, zavolej! Či to ani otčim nebyl? Byl to čaroděj? Měsíčku, kde tvůj je svit? Ztratili jsme cesty nit –. Oh, ten zlý nás v tmavém lese nechal zabloudit! Hory, doly, černý les... Kde je naše milá ves? Kdo to chodí nočním šerem... Pod čí nohou šustí vřes? Táhne pozdní hodina... Kde je naše dědina? A kde naše roztomilá maminečka jediná? Co to chrastí pod křovím?... V houšti čísi oči zřím, jistě Hejkal stele lože listím březovým. 32 Proč se zachvěl sivý buk? Tmou se píšťal ozval zvuk, divoženky na paloučku tančí – Ticho! Ani muk! Kam se jenom schovati? Přes kořeny vývratí pádí k ženkám Kozonozi, skřeti rohatí. Co to? Plot a dvoreček? A za dvorkem domeček – Hu! Zřím v okně Ježibaby bílý čepeček. A ta baba kostnatá rozestírá tenata, čichá, čichá člověčinu... pec už vyhřáta. Slyšel’s její skřehot zlý?... Honzo, vylez na jedli, rozhlédni se, kudy bychom cestu nalezli! Mrazí mne té strygy smích! Honzo, šplhej po větvích, neuzříš-li světýlka zář v sousedních kdes hájemstvích! V samém vršku usedni, v širou dál se rozhlédni, abys aspoň úsvit uzřel, než se rozední! 1917.
33