LÍPA MLUVÍ.
Jak plachty kupeckých lodí ještě jsou oblaka šedá,
ještě jak ve starých zámeckých věžích je těžký, sychravý vzduch,
ale již líbezné bohyni pokynul vesmírem vládnoucí Duch,
aby se v nevěstin oděla šat,
aby se na siré země vydala luhy – – –
A již se líbezná bohyně na cestu zvedá,
spěchajíc po stupních zářivé duhy
k zemi, jež touží kvésti a zrát.
Také já cítím už pletiva žilami
prouditi mízu slastnými vlnami,
cítím, jak v klubíčkách zarudlých pupenů
tají se zlatohlav vonného květu a hedvábné vějíře lupenů –
Čarovný mok se mi v kořání rozproudil,
nový pel, nový med tají se v míze,
za krátko zjevím se v slavnostní, zelené říze –
čekám jen na úsměv slunka, jenž by ten zázrak vyloudil.
A v tento posvátný čas, a v tento tajemný den,
nový kdy život, jenž dosud v kukli nevzhledné byl zapředen,
10
vylétnout touží motýlem jara,
kdy jarních vod zahřměly nezkrotné dumy,
kdy procitlý luh i procitlý háj stěží chlapecký výkřik ranní bujnosti tlumí,
kdy v nitru ornice mateřská plodnost již hárá,
kdy oživlé hroudy skřivanem k azuru zamíří,
kdy mrazivé ticho březnových úsvitů sluky tah rozvíří, –
vy v tento posvátný čas, vy v tento tajemný den
chcete mi podtínat kořeny?
Není vám líto pokrevné stařeny,
která vás po sta let chránila hromové rány,
která vám střežila otcovské lány,
která vás chladila v úpalu častém,
která vás sytila medovým plástem,
a v jejíž koruně hudci a zpěváci bdělí
jak z kruchty rektoři k svatbám i nad hroby z duše vám pěli?
11