PÍSEŇ O ZVONU.

PÍSEŇ O ZVONU. Mistru Aloisu Jiráskovi.
Kde vlast se zlaté slávy městem skvěla, v němž národ ctil své žezlo s korunou, věž granitová věrnou stráží bděla, krov tyčíc za sluncem i za lunou až nad oblaky v blankytový Eden, v ní zvon se vznášel velebný – a jeden. Proň dávné věky kadlub vydlabaly, um geniů vtisk pečeť na vlysy, naň stříbro otcové i matky dali a moudrost dědů ryla nápisy. Žár, který lávou žhavě spájel kovy, trysk z lásky, které nevystihneš slovy. Ten zvon byl srdcem úrodnému kraji a jeho hlas když s výsosti se chvěl jak žalmy s harfami a se šalmají, jej vichor po vší vlasti roznášel, že těšil v chatách, jasnil v pevných tvrzích a ruce spínal rokujícím v trzích. V něm slovo pradědů vnuk zřejmě slyšel a jeho příkazům vždy rozuměl. 20 Když do zbraně zval, s mečem v pole vyšel, když ke stavbě, hned v ruce cihlu měl. Ať žal či slávu píseň jeho pěla, všem v srdci struna souhlasně vždy zněla. Ač zvon ten všem byl nad zrak vlastní dražší, že paže v řetěz pevný sloučit znal, kdys ruka všetečná, by zvuk prý ještě krasší se z jeho nitra v národ vyléval, zvlášť lahodněji by zněl sousedovi, tón leptáním mu vnutit chtěla nový. Zněl vznětlivým pak zvláště sympaticky, leč stařešinů prozíravý hled vytušil úskok a svod zákeřnický, jím zvon zněl echem příštích vlasti běd, a věru chvěl se kalich jeho bolem, že ohluchla již mnohých srdce kolem. Kdys po bouři když vzýval do brázd síti, zvuk od srdcí se tvrdých odrazil. Jej potom chtěli mocí přinutiti, by harmonickou píseň pokazil a zpíval jenom podle jedné noty, – sic umlčen že bude do němoty. Co před věky mu bylo v kalich vryto, však mluvit chtělo rovnou láskou k všem... I bylo za to mlaty na plášť bito, zvon zalkal každým tvrdým úderem, až kosti dědů v mohylách se chvěly a věrní v hrůze o zem bili čely. 21 Jak hrnec z hlíny zvon byl rozbit v střepy, jež sřítily se s němou výčitkou, plášť zmizel tvarem velkolepý a ze zvonice úzkou vyhlídkou jen nahé srdce kyvem ptactvo plaší, zvon nezavolá, – ač mor černý straší! Nuž, místo zvonu chytří dobrodinci hned rozcinkali ryčné rolničky. Však řev jen za žvancem jak ve zvěřinci se ozval ze tmy slepé uličky, – a pod věží, kde srotily se davy, brat nechápe, co rodný brat mu praví! * Když v mozku štvaných vrtá motol ovčí, jejž cizí svůdci do žil vstříkali, – duchové mocní, mrtvých duší lovčí, z vás blesky čekám, které zapálí šejdířům boudy pod posvátnou věží a zvon zas stmelí ryzí českou spěží! 1921.
22