RAUBÍŘI.

RAUBÍŘI.
Jak by družbové šli s hudbou pro nevěstu – v noc po Nepomuckém Janu, vikáři, jsme tak z jarní pouti chodívali k městu, roztoužená chasa a tři šumaři. Starý měsíc mrzut ukazoval cestu, od myslivny táhle vyli ohaři. Ale když jsme došli pod Červené Žleby, výskající banda vždy se ztišila, – hrůza v plášti rudém, prázdné důlky v lebi, za námi se černým lesem plížila. Z houštin jak by sténal rdoušený hlas lidský v ticho, které jenom sova rozvíří, – v tom nám starý hajný připomínal vždycky: tady mordovali druhdy raubíři. – * V zemi polské jak rek Byronův jsem chodil z limanovských grůní k troskám gorlickým, slovanskou kde krví pruský vrah se brodil, ryšavou tvář křivě smíchem sadickým. Když jsem na úbočích hřbitůvky zřel steré, nejlepší kde zrno rozšlapáno v zmar, 23 bylo mi jak v oné dávné noci šeré, Červených kdy Žlebů uděsil nás čar. Slyším chropot, který proudy krve dusí, slyším kletby, které nebe nesmíří, vidím oči kalné, které zhasnout musí, vidím srdce puklá v ňader krunýři – a slov starochových maní vzpomenu si: tady mordovali druhdy raubíři! 1919.
24