MARNOSTI

MARNOSTI
Jak v panorámě okénka bych střídal, kde spatřiti lze dálný, krasší svět, já chutě na pout v minulost se vydal, kraj mladých snů zas touže uvidět. Večerní chorál zvony dozvučely, člun zlatý vyplul v tichý oceán a siné světlo vrhal do mé cely, kde v žluté lístky byl jsem zahloubán. Ó, ztuhly dávno milované ruce, jež psaly krví drobné řádky ty, když srdce krvácela v kleští muce a kvetly růže, jež tu ukryty. Má mrtvá mladost náhle z hrobu vstává, v sad červnový mi vrátka otvírá – zřím obraz, nad nímž zatočí se hlava, a v srdce spár se zaťal upíra. Hle, štíhlý eféb, skřipec, smavé tváře, jde pod zelenou klenbou kaštanů. Má pod paží sic tlusté slabikáře a letopisy dávných Římanů, leč v loubí srdce slavík tklivě zpívá verš Vrchlického ze Snů o štěstí, co z dáli ručka naposled mu kývá, když v rozpacích se blíží k rozcestí. 28 Kam spěcháš, kam jdeš, hlavo opojená? Slyš? Drahých očí pláč tě nevrátí? V rozpuku prvém tebou vyvolená má srdce puklé z ňader vyrvati? Ó mladá lásko, dávno’s pochována, jak pozdní slzy marný je tvůj sten – zpět nepropustí duhová mne brána, tvůj ráj je pro mne navždy utracen! Ó, dávno, dávno zarostly už cesty, kde žhavý zrak mne do objetí zval – já kroky zrádné odpykal jsem tresty a mohylám se plaše vyhýbal... 29