ROMANCE Z POUTI
Památce Adélky Weignerové
Ve výhni srpna když zrá plod,
vždy v kostelíku pod lipami
Marie, hvězdy nad hvězdami,
slavně se vrací poutní hod.
Jsou kolem hroby věnci kryty,
v kroj venkova i módní šat
divizen hoří sirné svity,
plášť thují vánkem rozevlát.
Jich řadou, která cestu stíní,
krok zvolna šinu ke svatyni,
kde andělů dvé v údivě
stůl Páně střeží bedlivě.
A nad ním trůní s korunou
ctná Paní, která matkou slove
všem pod sluncem i pod lunou,
jimž hoře v živé srdce klove,
kdož na mučidlech vysíleni
v ní našli pramen, žal jenž mění,
ten nad pelyněk hořčí jed,
v útěchu sladkou jako med.
Když slunko stálo v zenitu,
čtyř dívek zjevy klekly tu.
A já, jenž ukryt za varhany
zřel v zalíbení na ty panny,
pojednou zatrnul jsem v duši,
neb vidění, jež zítřek tuší,
se před mým zrakem odhalilo
jak v poušti obrys dálných měst,
60
jak čet bych skryté písmo hvězd,
mně tajné náhle zjevným bylo.
A proto pod tvůj hvězdný štít
ty dívky chtěl bych, Panno, skrýt,
by nebyl zmarněn zlosyny
květ půvabu, pel neviny!
*
Hle, svěží jako voničku
poznávám s kruchty Toničku.
Jí v očích sedí diblík smavý
skryt do studánky zorniček,
nad čelem věnec vlasů plavý,
z rtů svítí řada perliček.
Však nad tou hlavou usměvavou
zapadne slunko za mrákavou.
Zlý v životě jí souzen kříž.
Muž dravec v spáry své ji schvátí,
sám hýřivě chtě hodovati
jen na ni složí práce tíž.
Když drobných dítek růženeček
jí na šíji se zavěsí,
zlá nemoc, neodbytný střeček,
rok po roce je vyděsí.
Jak obětí za otce viny
smrt skosí květy Toniččiny.
Až kolébavky umlknou
a nad rakví, jež vzala děti,
máť hořem bude kameněti
v Nioby sochu mramornou,
Ty Paní, lásky souzvuku,
61
rač uchopit ji za ruku.
V ní utvrď víry zaslíbení,
že pro nevinnost smrti není,
na rajské louce líbezné
svá kuřátka že nalezne!
*
A nová, chmurná vidina
se rozvíjeti začíná.
To Andělky tvář vábivá
jak pivoňka se zardívá –
a přec už v její útlé hrudi
se mraveniště škůdců budí,
jež útroby jí poplení
jak mrazy jarní osení.
Až pod světničky nízkým krovem
mřít bude hrůzou před hřbitovem,
v své úzkosti zrak bude zvedat
jen k Tobě, Matko chorým blízká,
jak loď, jež vjela na skaliska
u Tebe zakotvení hledat
pro ztroskotaný těla vrak,
jejž nahlodal zlý vlkodlak.
Ó hvězdo mořská, chvílí tou,
když z puklé hrudi v němém děse
krev na podušku vyhrne se,
přijď, nádobu vem rozbitou!
*
Též nad Ludmilkou jako dým
se příští bolest vznášet zřím.
Jak škeble perlu v nitru svém
62
dnes lásky žár v taj srdce kryje
a v lásky sladké melodie
se hrouží tichým večerem.
V ten blaha sad však had se plíží
a její tužby zrada zkříží.
Jak květům, na něž zapomněli,
jí souzeno je život celý
bez rosy schnouti, bez světla,
a samota by nehnětla
jen kanárkem se těšit v kleci
a mourkem, jenž se lísá k peci.
V dnů odkvétání šedi chudé
jen píseň tvá jí, Matko, zbude.
Zde před oltářem jitřním časem
jak rajský Cherub čistým hlasem
za toho bude orodovat,
jejž v kalných proudech tuší plovat,
a jenž kdys, blínem zmámený,
jí v srdce házel kameny.
Vlej v duši mír, jejž zničil ženich,
ó Potěšení zarmoucených!
*
Ó Evuško, co nad tvou hlavou
síť zatahuje nedočkavou?
Co jako mloci jeskynní
tvou bílou řízu pošpiní?
Čeho to jiskra doutná v zraku
pod stinnou klenbou obočí,
kdo tebe, vzácný, plachý ptáku,
kdys ochočí a zotročí?
Kdo ze zátoky větrům skryté
63
na bouřné moře vyvábí tě,
jak nad loďkou kde ztracenou
se vlny zavrou nad tebou!
Ó, vidím, vidím, sladká ženo,
tvé tělo bude popleněno,
až liliový, vonný sad
rej kozlů přijde udupat! –
Však potom přece z kaluže,
kam po napití hozen kalich,
ti v slzách hořkých, vytrvalých
výčitek osten pomůže.
Zpět uvede tě v stánek svatý,
kdes ty, než vír tě urval klatý,
před svatou Pannou klečela
kdys v čistém rouchu anděla...
Pak bědná schránka křehké ženy
se zahalí v plášť Magdaleny
a viny šarlat zardělý
kajícně v sníh se vybělí.
*
Ó, shlédni, Matko, na ty děvy,
jež vzývají tě šťastny dnes –
v zlých barvách jejich los se jeví
a smutných zítřků číhá děs.
Až kolo sudby ozubené
je uchopí a zahubené
v rumiště pusté odhodí,
jim, Milosrdná, zahoj rány,
ať pluhem strasti přeorány
pro ráj se znova narodí!
V jich kahanech když stráven olej,
64
svou milostí ho štědře dolej,
by, oč je okraďokrad’ škůdce zlý,
zas v náruči tvé nalezly!
65