RYCHTÁŘ A SMRT

RYCHTÁŘ A SMRT
Jak z peci vysmažený koláč žňový den srpnový tak lahodou se smál. Náš rychtář na snopech si s ženci hoví a k svačině si sousto přichystal. Do ticha křepelka jen zaťukala, to s pantátou zisk ze žní počítala. Den Proměnění... Kdysi na Táboru líc Páně vzplála nad jas sluneční – dnes žírné lány rozlehlé až k boru v háv oděly se zlatý, sváteční. Vše dozráváním vaří se jak v kotli, proud mízné šťávy v plodech sládne zkrotlý. Jak o svatbě strýc blaženě se cítil, když chléb si krájel, z butelky si líz’. Vděk Hospodinu v oku se mu nítil, jenž jeho předkům dal tu půdu kdys, by v brázdy kypré ukládali osev, když proseká led tesař, svatý Josef. „Ba, měl by tatík radost, a což dědek, jak dnes nám grunty nacpou špýchary, když hroudě přidá živné síly ledek a vysušeny mokré úvary. Nu, povím jim to všecko na věčnosti – však není na spěch! Času na to dosti. Je v rychtě ještě třeba pevné ruky, když ratolest mou vojna srazila, 74 vést dobře k Bohu, k lidem, k dílu vnuky – však by je bába láskou zkazila! Až pravnouče se ozve v našem domě, pak teprv, zubatá, smíš přijít pro mě!“ Té chvíle po mezi a k zádům strýce žnec nedružný se kradmo ubíral. Mráz v líci, zrak – noc bez měsíce, pleť – pavučiny jak by posbíral. Hnát holý svítí pod plachetkou řídkou a přes rameno nese kosu břitkou. Strýc otřel čelo v mžiku mdloby zrádné, pak ke hřbitovním lipám upjal hled. „Ó hochu, hochu, v cizině proč chladné tvá mladá hlava má už práchnivět! Mně teskno, teskno, matce srdce puká, že do hrobu nás nesloží tvá ruka... Bůh dal, Bůh vzal – co platno,“ stařec vece, zrak pozvedaje k modru oblohy. Žnec nad jeho tu nachýlil se plece a kosou švihl z kryté zálohy. Strýc na lítost si kapku ještě nalil – a jako snop se na snop mrtev svalil. [75]