ADAGIO.

Jan Karník

ADAGIO.
Jak pěnivými plyne ručejemi čas nenávratný v nedozírnou dál, v soumraku duše náhle jasno je mi: já celý život před branou jen stál! Jen mřížemi jsem do zahrady hleděl, kde pro jiné kvet růží háv a nach, že nesmím vstoupit, sám jsem dobře věděl, leč nezáviděl panstvu v komnatách. Když za kovanou branou v zámku stmělém se lustry vznítily a hudby tón zněl vyvoleným v souzvučení stkvělém, já ruce sepnuv, hledal Orion. A notě taneční, jež parkem zněla přes hlavu nakloněnou v noční šer, sluch marnivý má duše odepřela, se otvírajíc tiché hudbě sfér... 35