V POLSKÉ VSI.

V POLSKÉ VSI.
Ó, není větší slávy v polské vsi, než zlatistě když lípy kvetou! Poutníče, v stínu jejich pohov si, než křídla větrů zlato smetou. Jak jiskyjiskry tryskající z požárů sem včely ze všech úlů letí, roj celý used’ v zkvetlém stožáru a k hodům neustává pěti. Slyš! V zasnění tvé šumí dumný zpěv a opájí tě sladké ve sny. Ta hudba tlumená ti čeří krev jak ve dnech ztracené tvé Vesny. A jsi zas doma hochem rozverným, kdes v doušce mateří si hovíš, svým druhům v pastvě v mžik jsijsa nevěrným sám čmeláky si pro med lovíš. A náhle slyš, – co z městečka sem zní? Co bzučí tam a dudle sladce? Toť jako hudba o mši půlnoční – nuž za tím! – Kluk se rozhod’ krátce. 51 Už běžím k městu, – západ krvácí – mně v patách kluše bosá četa a Jobeš řičí: Jsou tam dudáci! Hý! Cahy! Po pastvě dnes veta! I ženou, ženou kozy šmatlavé a urputně je v chlívky vhání – – Ó, hrejte, dudy, v notě bručavé – a dudy hrály do klekání... Dnes v červencový den zas po letech, – v čas krvavého krupobití – co včely hudou v lípách na květech, ty dudy z dávna slyším zníti. A jak mi včelky krouží nad hlavou, tak touhy k rozletu se vzpialy, – ó letím, letím širou dálavou, jsem zase kozipasec malý, jenž domů žene prašnou ulicí, kde svatvečerní Ave zvoní, kde maminka ho čeká s krajíci – oh, rozpínám již náruč po ní!... Ostrów Królewski 1918. 52