IDYLICKÝ CHVALOZPĚV.
V mlhavé ráno ke vsi jdu v lípoví skryté.
Komíny jak strejci po práci pokojně pokuřují.
U cesty jeřáby hořkými hrozny jsou slité,
ovísek žloutne, zahnědlou natí brázdy se zachmuřují.
V důvěrném souzvuku se vším, co ve sladkost domova zraje,
co v píšťalce pasáků, borovin fagoty,
mlčením rybníků, povozů rachoty
z rodných niv k tanci i do pláče hraje,
šumí a proudí v srdci a cévách mi krev,
když notou šumařskou bzučím si radostný zpěv.
*
Na pustém strnisku, na slunkem vysmahlých mezích
zdravím vás bradaté tetičky, strakaté kozy!
Z olšinek, rozrostlých na křivých potoka březíchbřezích,
zvědavě patříte, pastvinek směšní, vousatí bozi!
Úvozem vymletým hopkáte jako srnčata v poklusu krotkém,
za provaz vedeny vlasatým mudínem, domácím šotkem,
jenž kolem očima střílí, jakoby šípy sršely z luku,
hlásaje zpupně, že se dnes nelekne ani patnácti kluků!
Žehnána buďte vaše veménka těžká jak hodin kostelních závaží,
54
veménka růžová, jež jako slovenských gazdin buclaté džbány
nesete z pastvin do nízkých chaloupek na stinná zápraží,
kde vlídným úsměvem hovorných matek jste uvítány.
Hned na to jako když májový deštík hustými provázky prší,
do lesklých plecháčů bílé paprsky srší.
Mléko pak v buclaté hrnéčky nalité večerní mannou se stane.
Ó jak se rozzáří tvářičky tři umazané,
když drobní naháči skrčeni u kamen na lávce
košilku přes snědá kolénka stydlivě stáhnou,
hrnéčky za roučky ke rtíků studánce nahnou,
načež slyšet jen v pauzách hluboký oddech a po krátké přestávce
v hrdélkách dětských zažblunkne lahodný mok.
Smráká se... Ze dvorka matčin slyš mazlivý hlas a bedlivý krok...
*
Na chudém pastvisku, kde řídké jetele hlavičky
stydlavě v trávě se krčí, šmatlavá družino hovorných sousedek,
zdravím vás, v bělavých loktuškách pajmámy husičky,
kterých si váží výstavný grunt i chatrný podsedek!
V mrazivém březnu vídám vás v kuchyni horkem zalité,
– voní tam chlebové pecny a na plotně brambory šeptají ve varu,
jako když za pecí babička uspává malého nezdaru, –
55
vy tam jak figury z bělostné sádry na hnízdě nehybně sedíte,
jen občas z tmavého koutu se ozve prohnutých hrtánu kovový hlas,
– ó pozaunéř výborný každá je z vás! –
to nesmírnou mateřskou něhu, již nelze už tajiti, do světa troubíte.
Když potom milostné slunéčko jarní
po mezích rozsype zlaté orsejů kloboučky
a dnové jdou s úsměvy tak jako do tance slovenští šohaji švarní,
vodíte švitornou rodinu na slunné, omladlé paloučky.
Tu potom v zeleném pažitu jak by se koulely oživlé citróny,
vy pak, šlechetné matky, v ten rej po očku hledíte s klidem usedlé matróny...
*
Na lukách podzimních, kde kvetou ustydlé ocúny,
zdravím vás, plavky a stračeny, mazly a jahody,
oblé jež rohy nosíte vážně jak královské koruny
a mízou medovou od věků sytíte národy!
U rodin nevděčných za kojny sloužíte,
s výčitkou patříce člověku do tváře zlobou krvavě podlité.
Chvalozpěv pěju dnes vaší mateřské lásce.
Do šerých stájí, kde seno voní a kde vy stojíte tichou, zamlklou řadou,
přichází řezník, jemuž se vašeho zplozence zachce.
Když ruce chtivé osidlo na plavou šíji mu kladou,
56
s jakou to bolestí v hlubině moudrého oka
patříte na kroky hrozného soka,
s jakou to bolestí hledíte k zápraží,
kde jako bezcitné zboží váš plaváček přesně se odváží.
Když potom večer děvečka houpavých boků a jako obrázek z pouti buclatá
s náručí suché, chrastící jetele do chléva přichvátá
a v celé stáji svalnaté šíje po plné žebři rázem se vzpínají,
stračena osiřelá stojí tu se lbí až pod žleb schýlenou
a z chléva v krajinu tichou a zšeřenou
říve svůj nářek hlubokou mocného hrdla šalmají.
Žalostné surmy mateřské bolesti v zamlklá lada se rozletí –
marně, nedojdou k sluchu již mrtvému mláděti!
*
Kartuši, Broku, Pozore, drobní i velicí hafani,
z nichž jeden po dvoře kocoury zuřivě prohání
a druhý s klidem mudrckým po mouchách dotěrných čelistmi cvaká,
buďte mi zdrávi!
Když den se schýlí a ve vsi se smráká,
udeří hodina vaší horlivé bdělosti.
Dům, jenž vás denně jen miskou pomejí pohostí,
střežíte nezištně a věru s jistějším zdarem
než starý ponocný, který s osleplou lucernou
v kožiše zavrtán usne hned za pivovarem,
není-li z dřímoty líbezné vyrušen chasou na toulce rozvernou.
57
Buďte mi zdrávi pro svoji věrnost, se kterou od věků
vzácnými strážci jste statku a druhy dobrými člověku,
na něhož zříte jak na zázrak oddaným okem,
kolem nějž tančíte radostným krokem i skokem,
kterého v návratu vítáte přítulným halasem, –
i když je surovým necitou anebo nevrlým mamlasem,
nehodným božího vzduchu, nehodným sluneční záře,
nehodným bezelstné lásky, která je krásou zvířecí tváře...
58