ELEGIE.

ELEGIE. 11. XI. 1921.
Náš drsný kraj, k svým v lásce stálý, v mlh sychravých se oděl šat, a lípy jíním ztuhlé stály, když přísné Smrti majestát se dotknul bledé Vaší skráně, náš milovaný tatínku, a přerušil tak nečekaně všem milou černou hodinku. Co družným citem srdce jihla, chlad ze zásvětí v jizbu vál. Vám v zraku ruka čís’ se mihla, neznámý na Vás zakýval... Vy, jindy zvolna rozvážlivý, jste vykročit chtěl v pospěchu – však jako klas, jejž bouře skřiví, jste shroutil se nám bez vzdechu. Jak zachvěly se věrné krovy, jež rod náš hostí věky tři, když odešel jste v domov nový, kde rány už se nejitří, kam důvěrně Vás vedla víra, již od dědů jsme přejali, 66 že Ráj se pro ty otevírá, kdo lán svůj čestně orali. Tam, hlavo drahá, odpočinku Vám blaživého nutno přát. Jen zdřimněte si na hodinku, jak káže věčný světa řád, – však duch se vrátí pod tu střechu, kde lásku tajil přísností, zde znova nám všem pro potěchu ač neviděn se uhostí. Dál bdíti bude nad stájemi, by nevplížil se k stádu mor, vždy z jara žehnat plodné zemi, když skřivanů se ozve sbor, a v sladký čas, až u besídky rozkvete růže z Jericha, on jako strážce noční hlídky sad střežit bude za ticha... 67