BLEDNOUCÍ SELANKY.
Slast jediná, kdo chvilkou podvečerní
dlí u krbu, kol něho druzi věrní,
když zamknuv dvéře evropské té vřavě
dnů lepších paměť osnuje si v hlavě,
v sen o svém kraji vnořen přemítavě.
Mickiewicz (přel. Krásnohorská)
V záři slunka nad západem vyhřívá se ulice...
Domky, dávna pamětníci, u cesty se krčíce
zřely rod můj vyrůstati ze zdravého kořene,
zřely dědů přísné tváře, šíje věkem shrbené.
Stávaly tu kdysi řadou šelestivé topoly,
přes štíty a lomenice shlížejíce do polí.
Stály jako věrní strážci v bohatýrské pýše,
a jen občas jak by heslo druhu druh šept’ tiše.
Když pak večer měštěnínům klížily se zraky,
šedá garda topolová podřimla si taky.
Ze široka jako by se o souseda opíral,
rodný dům mi v uvítanou vlídně zakýval.
Však co vidím? – Pro Bůh! – Snad jsem naposled
jako Brouček nezbloudil zpět o půl kopy let?
Propad’ se dům přestavený, kupecký pryč krám,
stará vrata, stará okna blažen poznávám.
A mně sšedlé vlasy rázem ztemněly,
jako by mne v čarodějném mlýně přemleli.
71
Krev zas žilami se křepce prohání,
omlád’ jsem jak doktor Faust vždy v prvním jednání.
*
V ticho ulice jen vozy zarachotí...
Před našema sedí Azor, čenich se mu potí.
Dědoušek jde z lesa, v bledé modři očí
jak by hořké studánky měl jiskry ztajeny,
sukovici v ruce, burnus, klobouk zelený.
Babička hned s večeří se kolem děda točí.
Pojed’, popil. V peci praští tvrdá polena, –
hajdy, s bratrem oblehneme dědu kolena.
Na klíně mu oba krčíme se stuleni –
jenom, Bože, kdyby nechal toho kouření!
Takhle začne povídání překrásné –
v prostřed slova ve fajce mu vyhasne.
Potom křeše, protahuje, profukuje trysku,
to to trvátrvá, než se zase kouř vyvalí z pysků!
Vzpomínek se probíraje vonným herbářem,
vykládá děd, jak se v Polné učil mydlářem.
Jak se potom na zkušenou vydal na cestu,
kdež mu chtěli v Hodoníně vnutit nevěstu,
ale dědouš bál se prý tam tuze zimnice –
(Němky Katy Wachsmund asi bál se nejvíce!)
Z milostného turnaje tož utek’ zbaběle.
Ale doma rychle změklo srdce z ocele:
s Marjánkou se záhy vzali bez intrik a boje, –
potom chutě mýdlo vařil, máčel svíčky z loje.
Když čas přišel konstituce, gardy oblek’ kroj,
na komando cvičili se bodří mistři v boj,
72
čacky každé odpoledne v Michovy les táhli,
odkud jako rajská hudba do znoje a trudu
ozvalo se z černa lesa narážení sudu.
Na huštiny udeřili, šturm byl tuze náhlý,
neboť kdo se v šturmu zpozdil, pykal za chvíli,
když naň ani čtyři horké párky nezbyly!
*
Proti našim žlutý Procházkův je dům,
kožešnický se tam provozuje um.
Tam babička naše dobrá, ke každé jež trampotě
medicinu vždycky najde, po kuchyňské lopotě
chodí se mnou na besedu k družce dávné mladosti,
panímámě Matějčkové, dobračce též od kosti.
V scvrklých prstech stařen suše chřestí dráty,
svadlým hlasem vzpomíná se na děti a na pantáty,
jak když vítr v suchém listí šelestí.
Pokličky se nadzvedají z hrnků dávných bolestí.
Jak děti mřely, jak muž byl časem zlostný –
ale už nebolí starých křivd ostny...
Jak bylo doma za svobodna „na Bilisku“,
jak maminka se oháněla hřeblem při ohnisku...
„A všecko uteklo, jak když rukou mávne –
a dnes všecko horší!“ „Ani starodávné
písničky už nezpívají při mši svaté...“
„A ty nové? V notě – páté přes deváté!“
Pak se karta obrátí a místní noviny
objeví se v rozhovoru i klep nevinný.
Kdo psal z Ameriky, v lutrii kdo sází,
vdávat že se bude přece Tolmocova Stázi,
73
a jak Křivánkovou děti chudě pochovaly –
vždyť jí ani „Regemcui“ knězi nezpívali!
„To ti říkám, Matějčková, umru-li já spíš,
ať našemu pantátovi rovno vyložíš,
ač jsem v celém živobytí pejchy neměla,
přece funus jak se patřípatří, ať mně udělá!
Ať jdou cechy s postavníky, muzika ať hrá,
na rakvi ať tkalcovský se pokrov prostírá
na památku, že jsem byla taky „od stavu“,
nebožtíku tatínkovi buď to v oslavu.
U domu ať s valdhornami zahrají mi písničku, –
při tom báby mají slzy na samém hned krajíčku.
Dubovou chci rakev, vysmolenou, ať mám sucho k spánku,
šaty hedvábné mi dají, jak se sluší na měšťanku.
Zvážnělá tvář za chvilku však v úsměv rozkvetla,
jak vzpomněla, v „Kukátku“ dnes co si přečetla.
„Tendle Kosmák! To je hlava, dejž mu Pánbůh zdraví!“
uznale vždy na konec obě blahoslaví.
Ticho... Zdřimly stařenky... V hodinách jen tiky tak,
život letí... divý pták, divý pták...
Vozy venku zahrčely jak za lesy hrom.
Babička se zvedla: „Dobrou noc, už, holka drahá, musím dom.
Josef přijde z honu, boty rozbrouhaný a ukrutnej hlad,
mladá si šla k matce, tak mu sama musím jít milistrovat.“
*
K bílým domkům jak k holoubkům holubice
chalupa se nízká tulí, hledíc štítem do ulice.
74
Zde žil děd můj po mamince, neznal jsem ho ani,
ale v žilách cítím jeho krve pulsování.
Oral, vláčil, rozsel, tkalčil,
ani chvilku nezahálčil.
Život těžkým kladivem ho koval,
on však v duši tajný plamen tklivě opatroval.
Do Žďáru i do Bystřice přímrazky i blátem
na jarmaky pilně chodil, neplýtvaje zlatem,
za to hnedle od mladosti vzal si do zvyku,
pokaždé že nesl z trhu novou kroniku.
A když potom člunkem házel, přes podnožky skákal,
duhový pták fantasie v kouzla svá ho lákal.
V nízkou jizbu – z kuchyně tam zelná vůně vála –
s komonstvem svým vzácná panstva často zavítala,
Štilfríd, Bruncvík, Rožmberk zde rytířsky si vedli.
Papírové jejich zjevy podstatně však zbledly,
Tyl když přijel se svým světem zbájeným i pravým,
se Švandou i Jiříkovým losem dojímavým.
Potom „Kšaftem“ ozvalo se z Cerekve sem klekání
a též zvonek, „Jan za chrta dán“ co vyzvání.
Až konečně v „Babiččině“ nesmrtelné slávě
poznal děd, jak česká krev se rozproudila zdravě.
Dojat patřím na domeček, kde při olejovém blikátku
děd můj vídal krásnější svět v poesie zrcádku.
*
Domek čerstvě obílený lesklých oken dvojicí
směje se jak vyšňořená, maloměstská koketka,
jak by vědom svého ladu pyšně měří ulici.
Z prahu síně klenuté mne vítá strýček Plachetka:
75
„Ajta, studiosus astrologus, salve, salve, domine!“
A z kuchyně tetka zpívá: „Toť jsou hosti, jemine!“
V libou vůni kuchyňskou však jako pytel s ďasy
kozlovice z veřtatu se dotěravě hlásí.
Jizba vlídná. Stěny zdobí starodávné obrazy,
břečtan kolem smavých okem, květované záclony.
Šprýmovou řeč špikuje strýc latinskými výrazy,
pro vybraná slova skáče v poesie záhony.
Je to mudrc. V prázdných chvílích, které zbyly jircháři,
čítal ze knih v kůži vepří po bratrovi faráři.
Kytaru sňal, zadrnkotal a již píseň začíná:
Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína...
Však už teta uzardělá ubrus nese sněhobílý,
na stole hned květované hrnečky se vyrojily,
mísa koláčů a káva jak o Božím hodě.
„Ach, tetičko, tuhle kávu studenti mít v Brodě!
Z čeho nám tam báby vaří šedou kávy podobu,
tajemstvím je, kvartýrské jež berou s sebou do hrobu.“
Při loučení dvourenčák mi tajně strýc v dlaň vtisk’,
věru často jsem tam chodil pro ten mrzký zisk.
Strýc vždy vlídně: „Přijď zas brzy, care amice!“
A z kuchyně tetka zpívá: „Pozdrav mamince.“
*
K Fidrýškovi na okamžik zaskočím si ještě taky,
bude těsto zadělávat na perník a na panáky.
Voříšek mne vztekle vítá, jak jdu do dveří.
V dílny zášeří
stojí Fricek dýchavičný, v umudlané zástěře,
na bradě má ještě zbytky od včerejší večeře.
76
Kloubnatými palci tlačí těsto v staré formy dubové,
k tomu – slyšte, bohové ! –
tvoře srdce perniková s hodinkami pro děti
deklamuje Vrchlického „Satanellu“ z paměti.
Potom z mandlí robí sladká pro poutnice vnadidla,
„Duch a svět“ a „Perspektivy“ těžkou vůní kadidla
opájí ho při tom zřejmě,
na každém si chutná rejmě,
anděle zří ctné i padlé, Venus v krásy nádheře –
v zanícení spíná ruce na své modré zástěře.
Když on zmlk’, já spěšně vyndal notýsek jsem svůj,
a teď – otče olympický, Fricka polituj!
Vytrvale čtu své jamby, drkotavé daktyly,
jež tak na ta perníková srdce by se hodily!
Přítel vyslech’ trpělivě, co já veršem snoval,
a mne ještě trestuhodně ve zlém utvrzoval.
Shovívavě rozepjetí chabých křídel měřil,
v novou hvězdu na Parnasse skálopevně věřil.
Když pak „Niva“ Roháčkova moje verše přinesla,
hned by mne byl uvelebil nesmrtelných do křesla!
Klenutá ty pernikářská dílno zšeřená,
jak jsme z tebe lačně k slunci rozpínali ramena!
Z větrných těch zámků, vidin luzných,
co nám zbylo po bouřích a ztroskotáních různých!?
Já byl šťastnější, neb cestou s ženou vyvolenou
aspoň z daleka jsem uzřel zemi zaslíbenou...
Leč ty, milý kamaráde, když opadl mládí květ,
osaměls a hořkým vtipem soudils maloměstský svět.
Před jarmakem mikulášským světce robils vousaté,
v perníková srdce lepil dívčí tváře okaté,
77
vytrvale jako vrána v kolébavé postýlky
kladls děti boubelaté, křehké z cukru andílky.
Při řemesle vlas ti řidnul, jarmarků a poutí vděk
jediným byl potěšením a přítelem Ječmínek.
S těžkým ponorem kdyžs v noci do přístavu vesloval,
s měsíčkem jsi o marnosti světské diškuríroval.
Za to v létě vstávals časně, jak zapěli kohouti,
pečliv, abys záhy zboží vyložit moh’ na pouti.
Až jsi posléz v trpitele šarlatu
na pout vyšel, z které není návratu...
78