BALADA KAŽDODENNÍ.

Jan Karník

BALADA KAŽDODENNÍ.
Stál bílý zámek u lesa a nad ním modrá nebesa. Žili tam rytíř s chotí ctnou, štěstí jim bylo kmotřenkou a láska snem i jitřenkou. Proto den za dnem pomíjel, jakoby hedváb navíjel. Pod jeho čelem orlí zrak, nad ním vlas jeden smolný mrak, paní jak proutek lilie s očima jak dvě studánky, z kterých se slunko napije. Děvušku měli s copánky a hošík kudrn zlatistých vlčkem se kroutil kolem nich. V komnaty slunko chodilo, kmotru sem rádo vodilo. Sedalo Štěstí u dveří, ať jitro, ať se svečeří, stůl vždycky štědře pokrylo. Jednoho rána nad zámkem nerděl se východ červánkem, a v černé mraky za rosy 79 slunéčko hřívu skrylo si. Jako když jestřáb doráží, choulí se ptactvo v zápraží. A břízky sadu na kraji do oken zámku šeptají: Odvážný lovče, pozor dej, lovu se dnešní večer vzdej! Spanilá paní, s chotěm dnes nejdeš-li sama v černý les, podej mu nitě v klubíčku, ať najde zpátky stezičku, ať cestu zpátky nalezne v objetí tvoje líbezné! Od lesa vítr haraší... Jako když ptáče vyplaší, Štěstí se náhle pozvedlo, jedenkrát jen se ohlédlo a mizí branou zámeckou – za ním muž s puškou loveckou. Jen vkročil rytíř do lesa, srdce mu divě zaplesá. Palouk tu, lunou ojíněn, na něm jak oblak z bílých pěn tancuje čarný víly zjev – lovci se v žilách bouří krev. Zapomněl mžikem na choť ctnou, na její věrnost počestnou, zapomněl něžných polibků, 80 nedbá o dětskou kolíbku. Vrhá se v svůdné náručí, výčitek hlas ho nemučí. Jakoby v síni z křišťálu, tančí s ní, tančí k močálu, tančí s ní tůně na kraji – a sovy ze skal houkají: Panenko lesní, svatbu stroj, vzácný je ženich, hola hoj! Štěstí, v něž žena věřila, ruku svou když mu svěřila, štěstí, jímž děti krmila, pod srdcem když je nosila, rytíř co dar svůj zásnubní dá ti, – jen tancuj k prohlubni! Objal se úže s mátohou, mech se mu boří pod nohou, žhavý zrak na ni upírá a tůň se pod ním rozvírá, mizí už, mizí v propasti, lstné panny lapen do pasti... Něm stojí zámek u lesa a nad ním kalná nebesa. Radosti svíce zhasnuty a zlaté číše netknuty. Paní má v očích těžký žal: na otce když se hošík ptal, výmluvy hledá úzkostně, rukama lomí žalostně. 81 Děvčátko k matce tulí se: Tatíček, viď, že vrátí se? Co že by v světě hledal kde, když zde je doma, a my zde? Marno je otce čekati, paní ví, že se nevrátí. Paní ví, paní nevěří. U krbu, jenž je vystydlý, Vina má temné obydlí. Nevkročí Štěstí do dveří, kde jako had je uštknul hřích... Marny jsou slzy nevinných!