Věž a stromy

Věž a stromy
V ŽÁR I DO ZÁVĚJÍ HRANY VYZVÁNĚJÍ, rostou nová hnízda, i kde stará klec. Tváře lhostejné se zraku nabízejí – rodným městem chodím sám jak cizinec. Jen ty, věži milá, kněžno zasmušilá, jak v čas mého mládí kraluješ tu dnes – střelba svedených tvou výsost nezkrušila, věrně neseš kříž a míříš do nebes. Jen vy, staré stromy, obři nevidomí, hovoříte ke mně slovem důvěrným. Pod vámi kdys štěstí ručku podalo mi, ve váš stín se krylo zvědům dotěrným. Jen vy o všem víte, znáte loubí skryté, kde si mladý divoch číhal na kořist – Rozpínám k vám náruč, kmeny bleskem zryté, přátelé a strážci okouzlených míst! 46 Kdys mi hlas váš hebký šeptal u kolébky – ratolesti vaše jednou zašumí otevřeným oknem kol stydnoucí lebky žalmy, kterým věčná Láska rozumí. Ale dokud žiji, v dnech, jež rychle míjí, k vaší výši touží zrak už slábnoucí. Naslouchat chci vaší slavné symfonii, když ji rozehrají větry vanoucí. Všecka srdce hnutí jsou v tom vydychnutí! Jako zardoušených písklat marný sten vznětů popleněných vzpomínat to nutí, s výčitkou v tom kvílí nesplněný sen. Šum se potom mění v tiché usmíření, v rozhřešení z dávných bloudění a vin – Svatý, třikrát Svatý s vámi za šeření hymnus nešpor zpívá křehké hroudy syn... 47