MÁ TOUHA.

Inocenc Arnošt Bláha

MÁ TOUHA.
Jak rosa zlatá padat do pohárů květů, a v polích stromem být, kde Láska zastaví, všech bolest sám jen vyplakat jak dítě, a smutné učit věřit, že se uzdraví, a zapomínat času ve věčnosti stopách, a nevrátit se k tělu, lásce poslední, a jestli někde v bouřích zoufalá loď bloudí, jí udržovat maják než se rozední, a probudit zas slávu dávné epopeje, ji poslat v lidu svého o svobodě sen – být duši Tvojí láskou jedinou a věčnou, a třeba ode všech pak navždy zatracen – 32