KONEC ANABAZE
Josefu Koptovi za „Třetí rotu“
I
Bylo jich několik desítek tisíců,
jinochů, mužů a dětí.
Některý z nich byl jako kmen štíhlý,
druhý měl bradu prošedlou dlouhou,
jiný byl s výše čtyř střevíců
a stěží se držel v kroku.
Všem jim však při slově jediném duše jihly,
řasy se zachvěly, zamžily touhou
a blesk vytrysk’ v oku –.
Jinoši, muži a děti.
A bylo slovo ono –: „Domov,“
hvězda nad Betlémem...
Jich černé vlaky v němých tajgách stály
či na rovinách velkých, plných rosy.
Žas mužík, pohlédnuv na jejich tváře,
výsk, uslyšev jich písně, pastýř bosý.
Z nich tolik mládí šlo a tolik záře.
Bože, to mládí:
Jak mladý medvěd tápavě směšné,
v úsudku spěšné,
zeleně hrubé jak mladičká bříza.
Leč byla v nich míza,
hodně se smáli
a měli se rádi.
Bylo jich několik desítek tisíců,
obrů jak stromů a chlapců jak dětí.
Rozdrali rukávy, kůži svých střevíců,
vlaků dým černě jim pod oči sed.
[12]
A milovali přece jara mladé sněti
a za dívčinou ohlédli se zpět,
pláč nebyl v jejich oku.
Dny v nezměrném šlišly toku,
minulo jaro a léto již stálo
řežavým plamenem na rovinách...
V tom tisíc ohňů kolem vlaků vzplálo,
ve vírech žlutých k mrakům kouřil prach.
Volání pomsty v srdcích zavolalo,
les, vichrem vztyčen, zahoukal a ztich.
Až k nebi stoupl orlích křídel vzmach
a signál bojů třesknul ve výších,
ó hvězdo nad Betlémem!
II
Od Urálu, kde kovy v skalách dřímají,
pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,
pod Marianovkou, Omskem a Udou,
v Jakutů kraji, kde trojka do mlčení stepi zvoní,
kde muž šikmooký koňská stáda honí,
na temném irkutském nádraží – z Angary napájí stroje,
všude tam hroby hlásati budou
veliké boje.
Nad Bajkalem, kde věčný sníh se třpytí
a modře hedvábné je nebe,
kde vlny velce šumí jako v moři,
kde nocí maják září na předhoří,
kde v hlubinách spí perla, tuleň tančí
na žlutém písku, kde se za sarančí
pták plachý žene, orel křičí v prales,
kde v horkém létě v ruce chladem zebe
a zlata rudu u cesty bys nalez,
kde kolej úlisně se vine na útesech,
[13]
tam mezi vodou, po skalách a v lesech,
skončeno žití,
mladé lidské žití
pro hvězdu nad Betlémem...
A dále zas... (Vy nevíte to ani!
Je velkou skvrnou zelenou ta v mapách vašich země.
Teď musíte ji rudě vkreslit v duše,
učení páni!)
Na sta řek z pralesů v roviny dunivě kluše.
Cizí jsou jména jich, cizí vám, cizí jim byla,
kteří tam zbarvili vodu svou krví:
Ussuri žlutý, nad ním les květin zázračně krásný,
Selenga černá, s vážkami velkými, šumí a volá,
v hlubině Bajkalu vzpomíná na sny
o bílých hvězdách za soumraků bledých,
měsíční kola
opálově kdy se chvěla a kdy vítr nedých.
Tam Sungari proudí s bílými plachtami na vlnách šedých
a nad všemi královna, veliká Volga matka,
kde bradatý kupec, Gruzín a Žid
od severu k jihu a od jihu k severu
na lodích putují ozářených
za modrých večerů,
racků když smích
na vodách stich
a z dalekých polí vlá sena žeň sladká.
Ty všechny řeky zbarvil syn váš krví,
po věcích prvý...
Těžko je žít...
A potom stanul s láskou svou i hořem
nad loďmi zbrázděným a nekonečným mořem.
Džunk uzřel víření. A koráby mu v slávu
[14]
všech praporů svých zaplanuly v hávu,
zněl salut hřímavý mu v pozdrav slavně.
V čest zablýskaly tisíceré hlavně
a duněl ulicemi čestný pochod vpřed.
Syn váš si tehdy na břeh moře sed,
dobytou skálu maje za podnoží:
„Já viděl skoro celý svět ten boží,
jen chladnou zem mou – tu mi vraťte zpět!“
Od moře žlutého až tam, kde věčně sněží,
tam touha rozpiatá na kříži z kostí leží –
pro hvězdu nad Betlémem.
III
(Balada o pancéřovém vlaku)
Pancéřový vlak stál prostřed lesů pustých.
Občas vítr zalkal, kulich houknul v tmách.
V dýmu klubkách hustých
jisker roj v les táh,
matičko česká...
Pancéřový vlak stál, šelma vzpiatá k skoku.
Kulomet se zablýsk, pušky hlaveň vzplála,
jako jiskra bílá. Temno bylo v oku,
vráska v čele stála,
matičko česká.
Pancéřový vlak stál... Vlci z každé strany!
Bože! vlci vyjí! Hoj, teď bude hon!
V dálce bijí hrany,
nebo na poplach zní z parostroje zvon,
matičko česká?
[15]
Pancéřový vlak stál. Dým se k nebi valil.
Vlci se naň vrhli. Hučel k nebi les.
Pancéřový vlak stál. Pálil. Pálil. Pálil.
Žít či zemřít – jedno – zítra nebo dnes,
matičko česká!
Pancéřový vlak stál. Vlci prchli v skrýše.
Bledý dým se rozprch v mladé jetele.
Roztříštěný komín, kotel kuli v břiše,
mrtvý pancéř spustil křídlo z ocele,
matičko česká...
Pancéřový vlak stál, mrtvý vítěz v rose.
Cvrčků ranní píseň zněla kolem v tiš.
„Kam, ty hochu mladý, zří tvé oko kosé,
v dálce na tě čeká ta, již neuzříš,
matička česká – –.“
IV
Tak vyprávějí trávy, lesy a hory:
Mladé šly k moři velkému sbory,
bily se s lidmi, s mrazem a vedrem,
národů sudby vzpíraly bedrem,
ku předu sunuly dějin svých chod:
nad jejich hlavou jediný bod
byl hvězdy domova zářivý zjev,
té hvězdy nad Betlémem.
A tam,
od Urálu, kde kovy v zemi dřímají,
pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,
pod Marianovkou, Omskem, Udou
v Jakutů kraji i kde dlouze hudou
nad Volgou k balalajce razbojnické skazky,
[16]
tam všude leží obět české lásky.
A smrt tu z lásky na sibiřské dráze
svět nazval slavně česká Anabaze.
V
Srdce jim stvrdlo, ochraptěl hlas,
z ježaté lebky vypadly vlasy.
Tisíckrát jimi osud třás.
Přešly ty časy.
Ve zlaté sloce budou snad psát
básníci píseň o návratu českém,
ve sloce bledé drozd bude lkát
nad hroby padlých flétnovým steskem.
Pochody čestné, prapory, děla.
Minulo vše. Jen touha tu zbyla.
Z prasknutých žil a temného čela
v potu a krvi jim uniká síla.
Pochody čestné. Děl slavný hlas.
Minulo všechno. Šedivý dým.
Nepuklo srdce – však sšedivěl vlas,
jakožto láska kázala jim.
[17]