ZPĚV NA HOŘE.

František Kubka

ZPĚV NA HOŘE.
Na Roklanu, v červenci 1913.
Zrcadlem zraku do duše mojí v slavném tichu mlčícího poledne zapadá obraz hor: V nekonečných vlnách šumícího, tmavozeleného moře pnou se k modrým dálkám lesy a lesy, bílý kouř z nich k výšinám stoupá, snoubí se s mraky, které plují zvolna a velebně nebem, jako labutě bílé po průhledných vodách modravých zátok. A pode mnou v rozpětí země, jež lačně v sebe ssaje s výšin se řinoucí tekuté zlato slunce, pnou se pusté a osamělé močály, záludné, lživé, vzhůru z nich trčí bělavé mrtvoly dávno zhynuvších stromů, jako duchové lesa, jenž zemřel pod úderem šílených vichřic, 11 pode mnou jásavou zelení do lesů vrývá se tisícerá louka, se vším svým šumícím životem květů, hmyzu a ptáků, palouky porostlé vřesem, kamž často se zbloudilá srna přiblíží výzvědným krokem; pode mnou rozvlněné vrcholy bukových lesů, pode mnou v závratné hloubce, semknuto černým prstenem hvozdů, zaklnuto v nesmírnou propast, černomodrým svitem leskne se jezero, balvan na balvanu, k nebesům mířící vrcholy smrků na nich v bohaté plnosti zahnědlé plody s budoucím životem hájů; ve velkou píseň vše spíná se kolem, nebesa, země si v náručí padá, polibkem žhoucím se líbají dálky. Velikým kruhem obepiat stojím, stojím na vrcholu hory, vedle železného, tiše k nebi strmícího kříže, sám a sám, tváří v tvář zemi a obloze, otvírá se duše moje, rozpínám ruce – a zpívám: Když dlím zde, tebou uchvácen a zmámen, tvým nebem překlenut, tvým sluncem zatopen, v svém nitru cítě výbojný tvůj plamen, jenž ze všech pórů z těla sálá ven, 12 rtů mojich záchvěvy a rozpětím mých ramen, za zvonů dalekých, jež v čarovný zní den – buď slaven, Živote, jenž v hrůzách svých i darech mne objímáš ve tisícerých tvarech. Dnes tebe vidím v plnosti a kráse, jak nikdy dřív jsem tebe neuzřel, ve chvění trav a v čirých nebes jase, ve vůni květů, z kterých víří pel, ve chvění hmoty, jež mi k srdci drá se jak cosi blízkého, s čímž příbuznost jsem měl; já zřím tě všude, ať již k slunci, v nebe, ať k vodám hlédnu, k zemi, nebo v sebe... Buď slaven, Živote, za vše, cos kdy mně dal: za sladké mládí v modrých lesů stínu, za první knihu, s níž jsi děcku vzal kus iluse a vmíchal trochu blínu do vína mladosti, a probudil tím žal, jenž růže radosti měl v hlubokém svém klínu, buď slaven, Živote, za první pocit: ,Vím’Vím‘, za první poznatek, že ‚Jsem a zápasím’zápasím‘. – A lesy byly tajemné a svůdné, a příliš dlouho prodléval jsem v nich, až jednou ucítily moje kroky bludné, že kráčí po bratrech, že šlapou po živých, já uviděl, jak stejnou krví rudne vlas jarních bříz i teplo retů mých, jak ke mně kámen mluví řečí živou, jak bratrem zvou mě hvězdy písní snivou... 13 A jednou – (bylo po dešti a s listů v mech prška krůpějí se nesla v zářném lesku, kryl rudý koberec ze skvoucích ametystů mou osamělou babím létem stezku), – jsem přišel v lese k veselému místu, kde pramen roven šumícímu blesku se bílým proudem se skal černých vrhal a útlé traviny kol drtil, rval a trhal... A zástup Faunů zřel jsem tančit tam... Ve sterém výkřiku a prohýbnutí boků, v rytmických záchvěvech, jež dali travinám, když na nich zkoušeli let křepčivých svých skoků – – jsem slyšel ponejprv zvuk, jejž teď v duši mám, tu píseň jásavou, jež v bouřlivém svém kroku, jak pochod vítězů se mojím nitrem řítí, ten faunsky přírodní zpěv zjasněného žití. A teď, když na hoře dlím, nebi tvému blíž, tvých vichřic svištění když bičuje můj sluch, ó věčný Živote, mou píseň díků slyš, mou píseň vítěznou, již zapěl mladý duch, jenž stále výš chce letět, stále výš, a vejít v blaženost pod obloukem tvých duh, buď slaven, Živote, za vše, co jsi mně dal, buď slaven, Živote, za vše, co jsi mně vzal: Za ticho půlnocí, kdy velké hvězdy plály, za šero soumraků a jitra probuzení, za všechněch očí svit, jež v ústret se mi smály, za sladký duše klid, za bouřné srdce vření, 14 za každý záchvěv snů, jež se strun ke mně vlály, za vlastních písní zvuk, jenž jako hvězda denní, nad mořem bolů mých a radostí se třás’, a zapad’ tisíckrát, by tisíckrát vzplál zas... Za slova básníků, za myty starověku, za mnohý symbol, jenž mi vzešel z nich, za rodné město mé, za velkou jeho řeku, kol které bloudily mhy prvních bouří mých, za mnohou vichřici, jež ve zvířecím vzteku vše rozdupala mi, co stavěl jsem si tich, za všechny lásky sny, za marná srdce hnutí, buď slaven, Živote, i za ta procitnutí!... Když tebe vzývám dnes, tvou velikostí zmámen, tvým nebem překlenut, tvým sluncem zatopen – ó dej, by nevyhas’ tvůj ve mně žhoucí plamen, by nezapad’ můj věčné krásy sen, dej, abych písní rtů a rozpětím svých ramen směl nekonečnost tvou, tvůj slavný zpívat den a v plesu bakchickém a faunů zemském tanci spět k mladým lidstva dnům a věčné renesanci! 15