I.
Ó, Lásko, v bojích nepřemožená,
Ó, Lásko, v bojích nepřemožená,
ty vítězná, jež obejímáš světy,
ty písni tragická a hymno nebešťanů,
jen víc a víc
kol skrání mých
svým křídlem obrovským se vznášej v letu plesném!
Ty, kterás zrodila se z bílé pěny mořské,
ó, Afrodito Anadyomene,
ty žhavě bělostná,
jak tehda v dávnověku,
když při východu krvavého slunce
jsi vstala z vln, ó usměvavá, krásná,
tak vyvstala jsi náhle mládí mému...
Já pln byl prázdnot. Hluché propasti
dnů všedních, bezbarvých
a nebolestných, nesladkých a pustých
v mém nitru zely, temná byla noc...
A ty jsi přišla, rozžala tam hvězdy,
a ty jsi přišla – a nad ledem mým
se rozepiala v slávě zlatisté
zář severní...
45
Ó, Lásko, v bojích nepřemožená!
Ty vítězná, jež obejímáš světy!
Mé asfodely byly plny světel,
mí snové bledí v purpur oděli se,
a ty jsi šla nad jarním lánem duše,
a ty jsi šla ve vítězném svém kroku,
a zazněl zpěv, sta ptačích hrdel jásala,
sto motýlů se rozletělo modrem,
a já jsem pokleknul.
A duše má
tě přijala a tebe plna byla...
To nebyl zázrak májového dne,
jenž rozprchne se v prvním mraku noci.
To nebyl záchvěv dávno zmlklých strun,
jenž náhle zazní, aby opět ztich’.
To byla slavná píseň velké lásky,
jež v bouřné vibraci mých nervů spletí hřměla,
jež jako blesk do stromu žití sjela,
a zapálila oheň nekonečný,
jak vatra planoucí ku bezmračnému nebi,
a nezhasínající...
Ó, Lásko, v bojích nepřemožená!
Žij, plaň a jásej, vzrůstej a se vzmáhej,
dny moje proměň v svátky světlaplné,
a chraň mne, chraň mou snivou milenku,
by byla ke mně laskavá a sladká,
jak jarní vánek, jak med jarních květů,
chci tobě obětovat nejčistší své písně,
chci za ni k tobě vroucně vždy se modlit,
ó, Lásko v bojích nepřemožená,
ty vítězná, jež obejímáš světy!
46