VII.   Když mediem tvých očí ve tvou duši zřím, miluji tebe,

František Kubka

VII.

Když mediem tvých očí ve tvou duši zřím, miluji tebe,
Když mediem tvých očí ve tvou duši zřím, miluji tebe,
když v hvězdných půlnocích o tvojí kráse sním, miluji tebe. Pro něhu mladistvou, jež dřímá v srdci tvém, a jímá mysl mou svým kouzlem opojným, miluji tebe, pro velkou prostotu a prostou velikost, jež rytmus sdílí dětským krokům tvým, miluji tebe, pro ohně tvé, jež pod ledovci dřímají, pro půvab daný citům neprobuzeným, miluji tebe, pro dívčí vzdor, pro věčně proměnlivý cit, jenž roven mořským pláním větrem zčeřeným, miluji tebe, žes mořem, hvězdou, vůní, písní, silou, hrou, žes hrází a též přístavem snům mým, miluji tebe... Od bouří šílených, jež víří v hrudi mé, až k zpěvným otřesům, jichž záchvěvy se chvím, miluji tebe, 54 od ranních červánků až k žárům poledne, od šedých soumraků až k tajům půlnočním, miluji tebe, vší silou vzňatých cév, vší krásou zpěvných snů, a dionyssky vroucím mládím svým, miluji tebe. –
55