TRHANOVSKÁ BALLADA

TRHANOVSKÁ BALLADA
Zní hromu hlas, plá blesků jas a bouří duní širý lán, zní číší zvuk, zní hlasů hluk. – To hody slaví Chodů pán. Hrom divě řval, blesk v skály pral, a tajně chvěl se temný lán, a blesků jas, ozářil kvas, jejž hostům schystal Chodů pán. – „Nuž pohár výš, zni hlasněj’ číš, připíjím proroku k zdraví, neb, páni, dnes ta chvíle jest, kdy zhynu, jak prorok praví. – Leč pokál zní, a zpěvy hřmí, já věru se nemusím chvíti, ó Kozino, ty hrdino! Dnes že mé skončeno žitižití? Již jako sen zde rok a den a při hodu vesele sedím, 17 a výš a výš svou zvedám číš, a s výsměchem ve tvář tvou hledím...‘hledím...“ Třesk! Rána zní, – a sál se chví, blesk hodovníky mráčí, a chvílí tou komnaty tmou bělostný Kozina kráčí... Zmlk’ číší zvuk, ztich’ hlasů hluk, a z hloubi oddech’ širý lán... Ztich’ zpupný hlas, zhas’ blesků jas – neb mrtev ležel Chodů pán... Jak mečem přetnut kvasu proud, a každý šeptal: „Boží soud...“ Prosinec 1908.
***
18 Listnatým lesíkem sešel jsem s vrchu, a šťavnatými lukami dorazil k Trhanovu. – Luka šumavská, – míním zde louky hoření Šumavy, – působí na oko nevýslovně lahodným dojmem. Šumava jižnější nemá již těch krásných luhů, nemá té šťavnaté svěžesti. – Žlutý pás blatouchů značí cestu, kudy proudí čistá bystřina, modré pomněnky jako to nebe, nebo jako modré oči dívčin – zvědavě vzhlížejí vzhůru k svému azurovému protějšku, a bílé parnassie voní medem opojným jako nektar bohů. Snad proto, že v tomto kraji jsou domovem, snad proto jsou mi parnassie nejmilejšími květy, dražší než jedem opájející vůně tuberos, dražší než naivní, upřímná vůně venkovské krásky – fialky. Trhanov, „Tranov“, jak říkávají Chodováci, jest známý z dějin Psohlavců jak svým zámkem a rybníkem, do něhož bujná chasa pochovala odznak nadvlády panské – karabáč, tak i pověstným kvasem Lamingera z Albenreuthu. 19 V Újezdě rodný dum vůdce povstání, tady sídlo toho, jenž zvítěziv, byl poražen – – Zase – ale o mnoho zřetelněji zaznělo mi v sluch:
„Lomikare, Lomikare –“
Místa plná dějin, plna slz, krve, plna poesie, která zářila na mne svým slunným jasem z každého květu, z každé tváře junáků a děvic, která mi zahlaholila v sluch z tvrdých, buláckých písniček... Slyšte jich několik!
20