CHODSKÉ MOTIVY

CHODSKÉ MOTIVY
Rudé máky, chrpy taky měl jsem vždycky rád, když jsem zřel je zlatou pšenkou líbezně se smát. A již hochu trochu, trochu šepotaly báj, že mu kdysi na té zemi zjeví nebes ráj. Jednou věru ku večeru jel jsem v naší ves, a na voze chrpu s mákem blaženě jsem vez’. Rudé máky, chrpy taky krášlí mi ten svět; chrpy, to jsou tvoje oči, máky – svěží ret. ***
21 Proč pak, moje Anduličko, máš vždy červeň na líčku, když chci na ně vtisknout sladce jen maličkou hubičku? „Proč pak, moje Anduličko, vždycky přivřeš očička, a řasami na mne blýská jenom drobná hvězdička. „PročProč, když tobě na rtík dávám nejkrásnější hubičky, objeví se na tvé tváři malé, bílé dolíčky?“ „„Mlč, ty šelmo, – tak se neptej, když už dávno víš, že ty věci samy sebou k tomu patří již...““ ***
U křížku tam straší,straší (povídali naši), nechoďte tam, prosím vás, s čarodějkou je tam ďas –. Hned šeptají, hned se smějí, hlavy k sobě naklánějí –. Nechoďte tam, prosím vás!“vás! Tohle Barča říká,říká (očkem při tom mžiká), a zas vážně mění hlas: 22 s čarodějkou že tam ďas. hnedle šeptá, – pak se smějí, hlavy k sobě naklánějí; nechoďte tam, prosím vás! Když se večer skloní, přijde Jenda pro ni, a u křížku celý čas s čarodějkou stojí ďas, hned šeptají, hned se smějí, hlavy k sobě naklánějí –. Nechoďte tam, prosím vás! ***
Manko„Manko, manko moje, vězda pekně svítí, a tak hezky bílý sú ta luční kvítí. Hale věřte, manko, vše se ve pláč mení, dyž ten můj Jeníček tady hu nás není. Není tady hu nás, nosí kabát bílý, ha teď pláče hořce. – Právě v tuto chvíli. Esli zemře, spadne vězda, která svití, ha i tvář má bude bledší než to kvítí...“ 23 Ičko„Ičko sem já malá, ešče maminčiná, vidět nechci hochy, ha nebudu iná. Od manky já nedu, za Boha živýho, dyť se bojim světa, světa zlýho, zlýho... Ičko sem já malá, ešče maminčiná. – Dyž šak Vašík příde –, možná – budu iná. –“ Únor 1910.
***
24 Z Trhanova, jenž je mi obzvláště milým svou pěknou polohou pod temným pahorkem nad zelenými lukami, dospěli jsme nízkým lesem do Babylona. Probůh – ať si nikdo snad nemyslí na hlavní město Balthasarovo, ani na onen Babylon, o němž zmiňuje se sv. Petr kdysi kdesi! Zcela obyčejná vesnička, ale tak milounká, a tak čistě chodská svým tvrdým vzhledem, jako to zvučné „bul“, jež jsem uslyšel z úst bosé venkovanky, která žala trávu na louce uprostřed parnassií a žlutých pampelišek. V jasu slunce lesknoucí se rybníky, stinné háje na březích, několik bříz rozhozených v temnu jejich, čisté domky – vše, vše působí roztomile, – ale kdyby v pozadí nevypínal se modrý oblouk Čerchova, nebyla by krása tohoto místa tak okouzlující. Má ještě mnoho rovinatého v sobě, – příliš mnoho plochy. A alespoň dle mého vkusu nemůže rovina nikdy býti krásnou, zvláště když ani slabé stíny vzdáleného pohoří nerýsují se na obzoru. Leč zde strmí vzhůru temný Čerchov, mo- 25 hutný strážce chodského kraje, velikán zachmuřený a přec tak půvabný. A z roviny daleké, z českého kraje, kynou tmavé skvrny lesů, množí se, spojují, obklopují nás, až ohromné plochy jejich rozloží se šumivým mořem kývajících zelených vrcholků na širokém hřbetu černého Čerchova... A lesy oddechují vůní – a dech jejich vchází do nozder, prsa se volní, a já cítím horský vzduch. To již není představou, přeludem smyslů, ne, já již dýši horský vzduch, vidím velikány svých hor a slyším zvuky dalekých zvonků. Štěstí plní hruď – až k překypění... Vítejte velké, černé moje hory! Vítejte dnes – a na sta, – tisíckráte...!
26 Česká Kubice leží v rozkošné kotlině na úpatí Čerchova, uprostřed lesů a brčálově zelených lučin. Jako z pohádky je vykouzleno zde těch několik selských chatek a k nim se druží malebně položené moderní villy na pokraji lesa, odkudž ozývá se hlas kukačky a šumění věkovitých stromů. Z letních sídel české Šumavy dal bych přednost vždy České Kubici. – Kam ohlédne se oko chodce, všude les a zase les, starý, mohutný, jehož kmeny šedé a široké stojí jako sloupoví šedokamenných gótických chrámů, jehož mechy dýchají vůní opojivě sladkou, když čtveračivý pablesk slunce provádí po kobercích jejích bujný tanec a rozvíří tím zlatý jejich pel. – A na mechoví padají žluté jehly smrků, setlí tam, zhnědnou jako kůra jejich otců, a když zrak pohlédne v zastíněné skryty lesa – temně fialový odlesk na chvíli zmůže nervy oční tak, že vzpamatují se teprve ze svého opojení barev, až sluncem váben jde se podívat’ poutník na to nádherné panorama šumavských velikánů, jež rozevírá se zrakům našim 27 ze silnice, na panorama, jediné snad z celého pohoří obrovských našich strážců... Tam v dáli strmí Javor, tupý kužel, černý a lysý, a vedle něho dvojhrotý Ostrý trčí v modré nebe. Vysoký Osek uzavírá pohled do Bavor a vedle nás dlouhý hřbet Čerchova trojím hrbolem zařezává se v obzor. – Zrak vrací se zpět, zalétá v lesy a poznává, že zde v těchto hvozdech a na těchto lukách musila býti ona místa, kde čerpal nešťastný Špillar motivy ke svým nezapomenutelným obrazům, a zadíváme-li se do lesního šera, zdá se nám, že vidíme tam dřevorubce s rezavou sekyrou, an těžce kráčí za svým tvrdým chlebem... A krajinky jeho, čím dále se béřeme k útulné vesničce Peci, tím více se nám vybavují na mysli, a jeho úvozy a úzké průseky lesní v těchto místech mají své živé vzory.
„Volám v háje, v lesy, můj miláčku, můj miláčku, kde jsi...?“
Vždy, kdykoli slyším tuto sladkou melodii Blodkovy opery „V studni“, vzpomenu si na skryté ono zátiší, kamž jistě ruka umělecká, ruka velikého ctitele přírody upevnila nápis s oním lahodným veršem....veršem... A ozvěna opakuje mnohonásobně arii plnou hvězd a stříbra luny, a do duše poutníka padne tak sladký, vábný klid, že nejraděj by klesl do vonného mechu, zavřel oči a naslou- 28 chal, jak na sta drobných pěvců cvrliká v smavých haluzích, a naslouchal, jak ve věčném, neutuchajícím rythmu šumí les... A pak, když otevře svůj slastí spitý zrak, tu uzří nad sebou dubovým listím a tmavým chvojím modré nebe, – tak modré, že až oči přecházejí... A břízy kývají svými zelenými haluzemi, až k zemi se uklánějí, a na ně usedá vážný motýl černopláštník a splyne s nimi, jak by věčně tam byl, jakoby patřil ke kmeni, jakoby s ním spojen byl v odvěký, nerozlučný celek....celek... *** A lesy šuměly, a zpíval hvozd! A se srdcem plným radosti a blahého očekávání, s veselou myslí, s kloboučkem hezky s čela, – vzhůru, vzhůru šlo se na tmavomodrý Čerchov, a cesta ubíhala, jako ty bystré potoky, jež svlažují sukovitou cestu. – Vždyť Čerchov vábí každého, divně, tajemně vábí... A hory vůbec....vůbec... Když jednou jen člověk na ně pohlédne – hned, hned by chtěl na ně vyletět’ vzhůru, a dříve mu to pokoje nedá, až je nahoře – a pak – kdyby stokrát již s výše jejich byl pohleděl dolů do kraje – přece znovu a znovu touží na ně vystoupiti, na ty kamenné schody, po nichž vzhůru se kráčí k bohu velkému, svatému, k bohu věčné, nesmrtelné Krásy. – – 29 Česká studánka!
„BLAHOSLAVENÁ VODA! TA ZDRAVÍ NEKAZÍ A ROZUM NEKALÍ –.“
Četl jsem ten nápis uprostřed černých hvozdů, na studánce, kamenem obroubené, nad jejíž čirou, křišťálovou vodou vanou tiché vánky Jara i dravé bouře Jeseně, kol které svým vášnivým dechem vzduch rozpaluje palné Léto, a mrazem a sněhem bouří bílá Zima, když v divé metelici přižene se na ty smavé hory, a rouchem sněhobílým přikryje celý svět. Pak pod bělostnou svou tíží praskají hnědé větve, a řetězy stříbrné jinovatky spoutány jsou stromy lesa....lesa... S bohem, „Česká studánko!“studánko“! Tvá voda je tak čistá jako duše lidu, který kolem lesů tvojích v chatách shrbených a starých přebývá... S bohem, „Česká studánko“! Bez tebe Čerchov není Čerchovem, a jenom v jeho stínu můžeš býti zase ty... *** Večer zvolna padá do údolin... Stíny dotýkají se nejprve dna jejich a mlhy letí k lesům. Bude krásný západ slunce! Před polednem tichá prška snesla se k zemi a nyní malé mlžiny zvolna zdvihají se 30 z mechů a keřů, stoupají vzhůru, zachycují se na chvojí, chytají se na listí a tisíci perliček je postříbří; mlhy letí k nebi – modrému, – novému, – vykoupanému. – Chata s rozhlednou! Les se otevře, když před tím modré nebe probleskovalo již dlouhou dobu mezi kmeny stromů, řídnou smrky a černé jedle, a najednou – jako v pohádce stojíš před čisťounkou chatou, pejsek Čerchov vesele na tebe zaštěká, – zprvu bojovně, ale pak bojácně se skrčí a zmizí v chatě. Vše je tak milé a útulné, tak domácké, české, že myslíš, že sedíš někde v světničce českých rolníků z povídek Třebízského. A nyní vzhůru na kamennou věž, shlédnout’ západ slunce... – – Ticho dřímalo nad modravými lesy. Mlha bílá kupila se na severu, kde fialové pohoří matně se rýsovalo, v zapadajícím slunci leskly se říčky a hory líbány byly sladce posledním paprskem slunce. A musil jim býti ten polibek věru příjemným, neb která z nich na svých zelených kadeřích nejdéle udržela zlato jeho, ta zdála se být nejšťastnější. Ticho dřímalo nad modravými lesy... Sen velký, velebný se zvolna na ně skláněl a hvozdy nastavovaly mu svou tmavou šíji..šíji... A slunce rudé, jako zkrvavělá růže klesalo za hory... Teď zvolna, zvolna uzavíral zraky svoje 31 k spánku tichému krásný den, zatím co vatra rudá, krvavá se nakláněla ke klínu černých lesů, které zdály se, že rozprostírají jí vstříc svůj modrý šat, které zdály se, že rozpínají svoji mocnou dlaň, by tu žhavou, velkou hlavu uchopily a k tváři své přitiskly tak, že by červená krev její rozlila se po modravé nádheře jejich, jako růžový Ofeliin šat nad azurovými vodami. Zapadlo slunce... Ticho dřímalo na snící duši mojí... To ticho velebné a nesmírné a velké, jež rythmus v sobě má právě tak, jako hymny jásajících davů, to ticho jediné, jež dovede jásat a bouřit, to sladké ticho, – když hvozdy spějí... A krásně umějí hvozdy spát! – Tak tiše, tichounce spát, jak děťátko v náručí matky. – A nad velkými, ohromnými lesy planou hvězdy. Hvězdy veliké, zářivé, rudé, zelenavé, stříbrné, zlaté, rozžhavené jako vášní planoucí tvář, skvělé jak červan vycházejícího jitra, jako vatry nesmírného Času... Neb hvězdy jsou tak věčné jako Čas. – Od pravěku září stále měnícímu se světu, od věčnosti skví se na temně modré pláni nebe, jako démanty ve šperku vlasu Noci. Neboť hvězdy jsou nejkouzelnějším zjevem světa. A nalezneš je všude... Na nebi v černé noci, v perlícím se šumotu vodopádu, 32 v stříbrných krůpějích rosy, v čarovných očích uslzených. Uslzeným zrakům podobají se hvězdy... Nad čím pláčou, kdož to ví? – –
Vyšel jsem před chatu... Souhvězdí dívala se na mne nad černavými lesy, z nichž vstříc mi šumělo ticho bezperutnými křídly. Bázlivý ptáček zatikal ze sna. A duší mou táh’ velký, nesmírný, hvězdnatý sen, tak krásný jako černá noc se šperkem hvězd v havraním svém vlase... A sen ten zapad’, vzešel nový, touhy klíčily a hynuly, rodily se písně a zmíraly nevyzpívány... *** „Evoë slunce!“ Vzhůru nad obzor šinula se obrovská hlava slunce... Zprvu zvolna, pomalu, velebně, jakoby váhala znovu odebrat se na svou pout, pak náhle rychleji a rychleji, až celá, rudá, zkrvavělá koule vyplula nad mlhavé, jitrem líbané hory... Hvozdy se probouzely... Probouzely se zvolna, otevíraly své oči... Sen setřásaly s ranní rosou jejich zelené vrcholky stromů. Rybníky zaleskly se v svitu slunce, růžo- 33 vým nádechem olemovaná oblaka plula volně modrým nebem... Bohatýrsky, jako nádherný héros vycházelo slunce, – na denní svou pout se zase ubíralo, a svět se probouzel k novému životu. „Evoë slunce!“ „Evoë velká hvězdo dne, symbole života, symbole rudé růže lásky. –“ „Já miluji tvůj plamen víc, nežli bledý svit luny, ty velká vatro dne, a já vím, že bůh pravý vnuknul pravé božství těm, kdož uctívají příchod tvůj z vln oceánu, ti muži rudé pleti, s peřím v temných vlasech...“
34