KDYŽ DAKTYL MŮJ TANČÍ...
Nad zeleným lánem vzlét’ do výše skřivan –
A z hrdla mu stříbro se perlilo k zemi
a jásal – –
V řezavém zvuku v tiš řinčely kosy.
Ráz, úder a v zem padla obilná řádka,
pak klepání jasné a sekáčů hlasy
se ozvaly z dáli – –
Do tichounkých lesů zní hlahol trub, rohů,
a myslivců četa se vyřítí v palouk,
a v pasece motýlek ulekán vzlétne
a saranče rudá se povznesla vzhůru
a v řinčivém zvuku zněl křidélek tep...
A zvučely lesy a bouřily skály
a obr, král starý těch dumavých hvozdůhvozdů,
svou pozdvihl hlavu a zatřásl vousem
a na lukách šepot traviny ztich’ – –
I pozvedl obr svou šedivou hlavu
a zahřímal v hvozdy, až duněly skály,
a šuměly lesy a v potoku balvan
si poskočil náhle, až vystříkla voda,
40
a jediná kapka, ta padla v mé čelo
a vznítila píseň...
A od doby oné
já nejraděj v rythmech divokých jásám,
když daktyl můj tančí – a zpívá –
a tančí – –
Listopad 1910.
41
Tak mne upoutal zvuk křídel černorudých, že bych byl málem přehlédl, že velké mraveniště vychrluje mi do cesty svůj hemžící se obsah, – že bych byl přehlédl, jak strmícím sloupovím jedlí a smrků probleskuje zámek voithenberský.
***
Voithenberg, sídlo barona Voithenberga, jest snad jedním z nejkrásnějších koutků Šumavy. –
Leží uprostřed ohromných lesů, hučících, šumících, kývajících svými vysokými, černými hlavami, leží jako sen o bílých dvorcích mocného krále, mezi černými lesy, kam nezabloudí noha lidská – – –
Rozkošný, vším přepychem opatřený zámek šlechtice, který zde tráví život svůj jako v pohádce, jako ve snu. –
Před ním leží jedno z nejluznějších panoramat Šumavy, obrovské, nesmírné, v celku i v jednotlivostech.
Černé hory v pozadí, rozplývající se v modravou mlhu par, zelené hory naproti, na
42
nichž bys poznal každý strom, každý balvan, ač jsou tak, – tak daleko.
A říčky v zelených, jak smaragd zelených lukách, bílá městečka a vsi, a tam daleko, v zadu, dvojhrotý Ostrý zařezává se do bezmračného blankytu.
Vše tak tiché, rozkošné, pohádkovitě snivé.
Nenadsazuji, nemluvím ve frázi, dím-li:
„Kdo cítíš v srdci bolest a útěchy si žádáš, pojď sem. Pojďte sem všichni, kteří zmořeni jste životem a ztýráni strastí, a zde okřejete, pojďte sem, kdož kořiti se chcete Bohu v jeho chrámech...
Zde jest chrám nejskvělejší...
Modrý týn nebes jest jeho klenbou, a sloupy jeho jsou obrovité, věky obemšené stromy, zpěvaví bardové dávno minulých časů, půdou jeho smaragd luk, a varhan hlas vám zahučí vstříc šumem hvozdů, a trombonem bouře zahřmí skála...“
***
Seděli jsme všichni v tichém nazírání v nádherně zřízené vrchnostenské restauraci, cítili jsme vůni lesů, slyšeli šumot velikánů sklánějících se před majestátem zapadajícího slunce – a ticho bylo v nás a kolem nás...
Tu přišla celá společnost hostí z Bavor, ze Saska, a mezi nimi jakýs kněz z Paderbornu. – A tento kněz řekl něco, nač nezapomenu snad nikdy, když dívati se budu s terassy
43
voithenberské na svoje hory, hory nezapomenutelné.
Pravil obrátiv se k společnosti:
„Není-li to ten kraj, který slíbil Kristu satan, když ukázal mu krásu veškerého světa?...“
***
Bělavě žlutá čtyřhranná věž radnice, krásně vymalovaný veliký chrám, několik větších domů na náměstí, „Gasthof Waschinger“, každoročně první neděli v srpnu „Drachenstich“, allegorické usmrcení imaginární bestie draka, dobré pivo v kamenných litrech – to jsou as všechny znamenitosti města Brodu nad Lesy, místečka, které se mi stalo ne pro svou výstavnost, nýbrž pro své rozkošné okolí, nejmilejším z hořejší Šumavy.
A toto okolí vskutku zasluhuje, by město toto stalo se východištěm mnohých a mnohých výletů šumavských turistů, a letním sídlem hostí, neboť již ty blízké louky, plné vůně trav a parnassií, okouzlí zraky každého svou zelení, brčálově svěží, a svými potoky, kde stříbrní pstruzi vesele se prohánějí, nebo zoufale třepetají na udici rybářově. –
Před námi strmí Vysoký Osek, každý strom bys rozeznal, a i ten kříž dřevěný na vrcholu jeho jasně se odráží od modré oblohy. Vzadu Čerchov, trojitý oblouk, hradba Čech,
44
v lesích jeho dýmají milíře, Voithenberg září bělostnou svěžestí svých vill, a černý Dieberg skrývá vonný mech a houby. –
Ano hřibky, – pravé, – ty velké i jejich děti, – o kterých když několik dětinskostí nechcete slyšeti, – obraťte několik následujících stránek.
45