JAVORSKÁ STĚNA

JAVORSKÁ STĚNA
Stojí stěna nad jezerem, chmurně k nebi hledí, černý mrak ji v holé lebi jako upír sedí... Tísní ji a stěna vzdychá, a bojácně sténá zticha, vichr divě na ní hrává, kadeř stromů rozčesává – ale stěna tiše pláče... Stojí stěna nad jezerem, v modro nebes hledí, v blankytu když jasném plují oblakové bledí... Když klid sladký v lese trůní, spita dechem snivých vůní, jimiž dýší vlahé květy, jež jsou po ní rozesety, stále jenom tiše pláče... Když sníh padá s temných výšin a mráz ostrý fičí, když kol holé její skráně sterý vichor syčí, 76 tehdy, když jí slza skane, lednou perlou hned se stane, a ty perly padnou k zemi duhovými krůpějemi, ale stěna věčně pláče... Září 1909.
77 Nevím, nevím, bylo mi nějak smutno u srdce, když jsem kráčel vzhůru po cestě na vrchol Javoru. A byl to smutek nad slzící přírodou, nad zanikáním, temnem, smrtí. – A já nemiluji slz, nejsem příznivcem hnijící romantiky, žalostného nářku a blábolení o marné lásce, o smrti, o zmaru, nejsem přítelem stínů. – Jsem hlasatelem, zvěstovatelem hmoty, živé, jásající, znovu oživující, hmoty vítězné, hmoty budoucnosti, člověka zdravého, srdce zdravého, duše zdravé. – Znám jenom: Světlo a tmu, život a smrt, den a noc, pláč a zpěv. – Neznám mlhy, stínu, nemocného nářku o mrtvém životě, lkajícího pláče v slzy ronícím zpěvu. Les živý, obrozující se, řeka divá, věčně znovu a znovu plynoucí, zvíře, mající své poslání stejné s člověkem, živým, a stále, jako les, voda, zvíře, hmota, se obnovujícím, to vše zpívá, jásá svůj veliký hymnus Vesny života k nebesům, která za tmavých 78 nocí hudbou sfér mu odpovídají v to velikánů v nebe dunící credo: „Člověk, zvíře, květ a balvan, hory, vody, země, nebe – my všichni jsme bratří, jeden celek, nesmírný v jednotlivostech i celistvosti své, v lásce a hněvu, v radosti i v bolu, v životě i smrti. My všichni tvoříme hvězdnaté, vzdušné sloupoví vzhůru se klenoucího chrámu božství, velikého, jediného, věčného Boha..Boha...“ *** Otevřel se les a ve výši uzřeli jsme Javorskou chatu. – Je hodně pevně stavěná, aby odolala bouřím a vichrům, jež divoce se ženou přes holou lebku Velikého Javora. Vrchol jeho je lysý. – Jen tu a tam zakrsalá kleč bojácně se krčí, a stádem každodenně ožatou travou stydlivě na svět dívají se žluté pampelišky. – A to roztroušené, šedivé kamení připadalo mi jako zkamenělé stádo. – Tady hrbol, tam skalní výstupek, šedivý, smutný. – Holohlavost stařecká, to jest as hlavní známkou Velikého Javora, a běda těm, kdož sem nepřijdou v tak krásný den jako my. Těm se potměšilý obr vymstí..vymstí... Vystupoval jsem na vrchol Javora..Javora... 79 Díval jsem se dolů, na spousty lesů, uviděl jsem cibulku železnorudskou, stromořadí, lesy nezměrné, kde skryta je „velká jedle“ – a zase spěl jsem vzhůru, výš a výše – až stanul jsem před kapličkou Panny Marie, jednoduchou, dřevěnou, kde zbožné ruce položily kvítky bujné horské květeny. – Sem každoročně v létě, 15. srpna, konají se pouti z Bavor, na památku povýšení kurfirstství bavorského na království velikým Korsikánem. Jásavý zvuk zvonků zazněl k našemu sluchu. Stádo! Velké a malé kravičky, ovce, vše opatřeno zvonky, sladěnými v sladkou, mému sluchu nejmilejší melodii. – Spokojenost na tváři stařečka-pastýře vešla i do naší mysli. – Obešli jsme všech pět vrcholů Javora, a všude nádherný, sluncem koupaný kraj, spousta lesů, modrých, tmavých, zelených, mlhavých. A kolem do kola hory, hory, hory... Řeky, jako lesklí hadi lesknou se vzadu na rovině, města známá nám i neznámá, blízké i v mlhách tonoucí pahory, to oslní tě, to vše tě povznese tak, že bys čím dále, tím výše chtěl stoupat, to dodá tobě takové síly, vzletu duše, vzletu písně, že dovedeš si vysvětlit’, proč právě lety orla jsou tak nebe 80 dobývající, proč právě skřivan zpívá jen ve výši. – Cítím, čtenáři, že na Javoru jsem s tebou na poslední hoře. Proto dýchej se mnou její svěží vzduch, ten nádherný odeur lesů, tu vůni nebeskou a přec tak čistě zemskou. Dýchej dech Země. – Země! Jak mám ji rád, ten kotouč hlíny vržený v bezdno vesmíru, tu drahou, vonnou zemi, jak miluji ty hnědé brázdy, zelené louky, zachmuřená jezera, tmavé lesy, zlatem plynoucí řeky a modravé jich páry. – Jak miluji každého tvora jejího, od mravenců až k zuřivé šelmě, jejížto zrak stejným ohněm srší jako zrak můj, tvůj, celého lidstva, všech tvorů. – Země! Kolikrát já od tvých prahů zalétal k nebi, k zlatým hvězdám, k bledému měsíci, kolikrát jsem opouštíval prach tvůj, a přec tak rád jsem k tobě klesal zase, a tisícerý za vše šeptal dík...
81