Žalm bolesti.

Žalm bolesti.
Kam odešli jste, Světci, se svých oltářů, kam odešla jsi, Panno svatá, bílá, s tím sladkým synem svým, jenž v oku božství měl, proč chrámy záře Vaše opustila? Proč nenalézám tebe, Bože, nyní již na nesmírném tvém trůně v nebes slávě, proč něma příroda, z níž ke mně mluvil jsi – oh, dej mi odpověď, já prosím nedočkavě... Proč spustl chrám, proč věčná lampa zhasíná, proč vůně kadidla mi profanní je, proč nemohu teď kleknout v prosbě pokorné, proč všedně zní mi chóru melodie...? Proč místo božství zřím jen zašlé obrazy, kdo je to u oltáře v pestrém kroji, kam sladké, zbožné chvění z ňader zmizelo – oh, – kde to vše...? – A duše má se bojí... Sám stojím v chrámě tmavém, pustém, studeném, jen výdech cítím odešlých a kouře svící – proč uhasla v mém srdci čisté víry zář, proč nelze modlit se...? Ó, chvěju se to říci... 19