V agonii.

Milan Fučík

V agonii.
Jsem hotov s životem. Co bylo drahé mi, zmizelo v temnotách a vše mne opustilo. Vše se mi zhnusilo, mé sny a problémy – když zřel jsem naposled, že všecko marno bylo. Poušť zřel jsem spálenou kol sebe bez konce, trpce jsem súčtoval svůj krátký život celý – a v žhavé horečce jsem zmíral tichounce, jen v těle setlelém se nervy ještě chvěly. A v bídě nejhorší, kdy nejníže jsem kles a čítal vteřiny, kdy přijde konec již, před Smrtí příšerou mne schválil divý děs, jíž dech mě ubíjel, šla pořád ke mně blíž... A ruce proti ní jsem vztáhl k obraně a vzkřikl zoufale a silou šílenou: prchni, Prokletá, v mé těžké hodině – ne k tobě, tam chci, výš – v tu říši nadhvězdnou...! Však vzkřik’ jsem do hluše a s mukou nesmírnou ve propasť prázdnoty se sřítil bezednou... 32